Mezinárodní porota Ceny Jindřicha Chalupeckého ocenila v 16. ročníku soutěže pro mladé výtvarné umělce do 35 let konceptuální projekt Kateřiny Šedé Je to jedno. Představuje interaktivní hru, kterou se jí podařilo svou pětasedmdesátiletou babičku vytrhnout z apatie a vrátit ji do života rodiny. Instalaci tvoří záznam rozhovoru žen a kresby, v nichž bývalá prodavačka železářství reprodukuje seznam zboží včetně cen.

Jak vás napadlo udělat projekt právě se svou babičkou?

Nedá se říct, že jsem ho vymyslela jako ty předchozí, protože jím naše rodina už pět let žije. Babička se nechce umývat, s nikým mluvit. Nic ji nezajímá, na všechno říká pouze: Je to jedno. Chtěla jsem ji z té apatie vytrhnout. Občas mluvila o tom, že 33 let pracovala v železářství.

Všimla jsem si, jak život stále posuzuje podle naučených cen. Když vidí něco nového, řekne: To muselo stát nejméně 13 korun! Napadlo mě, že když si tak dobře pamatuje takové podrobnosti, nechám ji vzpomínat na její obchod, a tím ji symbolicky vrátím do práce. Už s námi mluví a zajímá se o to, co se kolem ní děje. Ale nevím, na jak dlouho se to změnilo.

Zatím jste většinu projektů realizovala se skupinami lidí. Která akce byla největší?

Ve vesnici u Brna, o které se říká, že tam nic není. Podle mě to není pravda. K životu nepotřebujete hypermarkety, multikina a kdovíjaké atrakce. Stačí, když lidi něco podniknou spolu. Rozdala jsem tři sta dotazníků, abych zjistila, co obyvatelé běžně dělají. Ukázalo se, že všichni skoro totéž, jen v jiných časech.

Udělala jsem harmonogram průměrného dne a pak je tři měsíce přemlouvala, aby podle něj zkusili jeden den žít. Ráno vstali, šli nakupovat, zametali, obědvali rajskou omáčku, jezdili na kole, večer šli na pivo, pak zhasli a šli spát. Natočili jsme při tom film. Ceny, kterou jsem dnes dostala, si vážím. Úspěch pro mě ale je, když přesvědčím normální lidi, které umění nezajímá, aby se mnou něco podnikli.

Co si počnete na stáži v New Yorku, kam vás na šest týdnů pošle Společnost Jindřicha Chalupeckého?

Do New Yorku se těším. Byla jsem tam tři dny na pozvání Českého centra. Odlétala jsem s obavou, že se tam určitě ztratím, ale vrátila jsem se nadšená. Získáte tam pocit ohromné svobody, dojem, že můžete dokázat úplně všechno. Nenapadlo mě, že se tam vrátím tak brzy.

Celý rozhovor najdete v sobotním Právu.