Článek
V něm pak šest herců rozehrálo tříhodinovou show Moje Sněhová královna, přičemž už z názvu je patrné, že půjde o osobní (a osobité) přečtení Andersena optikou režiséra a intendanta Volksbühne Franka Castorfa.
Od chvíle, kdy Kájovi spadne do oka střípek zlého ledového zrcadla (a ten na to reaguje hysterickým výstupem), roztočí se zběsilý kolotoč fantazie vycházející ze světa dánského pohádkáře.
Kromě epizod Sněhové královny zaznamená divák minimálně dalších deset příběhů, od ošklivého káčátka přes holčičku se sirkami, filozofický stín a hororového přítele na cestách až po císařovy nové šaty s nezbytnou hereckou nahotou, s níž ovšem herci Herbert Fritsch a Alexander Scheer nakládají s naprostou nenuceností. A k tomu mluvící vrána, dva živí mohutní kamzičí kozli a závěje sněhu vháněné ze dveří nad schodištěm, které se co chvíli zrádně mění v eskalátorovou skluzavku.
Castorf se pro andersenovskou koláž inspiroval nejen pohádkami, ale i Andersenovou autobiografií a jeho málo známými výtvarnými kolážemi a vystřihovánkami. Je tu ale i leccos z Markýze de Sade a politických reálií, jež korespondují s krutostí Andersenových příběhů.
Diváci se v tom všem možná trochu ztrácejí (zvláště když pro většinu přízemí byly nízko umístěné titulky nečitelné), improvizace představení prodlužuje tak, že v závěru už řada věcí vyznívá do prázdna. Přesto je Castorfova andersenovská koláž obdivuhodným divadlem plným fantazie, překvapivých jevištních nápadů i hlubších myšlenkových souvislostí. A Castorfovi herci dokážou na jevišti nemožné.
Úprava a režie Frank Castorf: Moje Sněhová královna
Volksbühne Berlin / Státní opera Praha, Pražský divadelní festival německého jazyka