Vydáváte a zítra v Praze pokřtíte první studiové album s novým bubeníkem Martinem Vajglem. Post za bicími je v kapele velmi zranitelný, vystřídala se na něm již řada členů. Stal se Vajgl právoplatnou součástí skupiny?

Vajgl: Určitě. Materiál zachycený na nové desce jsme připravovali spolu a věrohodně vypovídá o nynější energii kapely.

Jaká je?

Vajgl: Jsou na ni dva pohledy. Jeden na energii uvnitř skupiny, která se vždy změní s odchodem starého a příchodem nového člena. Druhá energie je koncertní, přelévá se mezi kapelou a posluchači. Je to velmi zajímavá oblast pocitů. Prožívám úžasné okamžiky, když cítím, že jsme mezi lidi poslali vlnu energie a oni nám ji vrací.

Hrajete poměrně složitou fúzi několika hudebních stylů: funky, jazz, soul, rock, blues. Je pro vás výzvou přidat něco nového?

Bína: Jediné, co všechno propojuje a zůstává při jakémkoli konání kapely stejné, je, že na tohle nemyslíme. Nikdy mě nenapadne psát písničku s tím, že by měla být v něčem nová, nevymýšlíme aranže tak, aby zněly neotřele. Nejzdravější je, když jeden z nás něco vymyslí, společně to dotvoříme a nabídneme v prostém tvaru. Když rozum zasahuje do tvorby minimálně, vznikají nejhodnotnější věci. Kromě toho jsme zažili výtečnou atmosféru při nahrávání.

 Zdá se, že více důležitosti dostala vokální složka.

Bína: Jak říkám, nedělali jsme to uměle. Vždy, když jsme písničku dokončovali, přemýšleli jsme o tom, co je na ní stěžejní - zda má vyprávět, či více "hrát". Tomu jsme přizpůsobili výsledný zvuk.

Janacek: Nové album je oproti předešlým více písničkové, to je pravda. Z toho pravděpodobně vzniká dojem, že je na něm více prostoru pro zpěv.

Jak silné bylo nutkání vyprávět?

Bína: Zůstává to v souladu s instrumentální složkou, která je v našem případě během koncertu více slyšet.

Vajgl: Tím vznikl další rozměr desky. Člověk si může po koncertě v klidu sednou, poslouchat písničky a číst si z bookletu texty. Osobně jsem také dlouho bral Minuty jako instrumentální kapelu. Později jsem ale přišel na to, jak silné jsou texty.

V čem je jejich síla?

Janacek: Strašně nerad je vysvětluji. Jsou v nich různé nálady, nechybějí ani milostné písně. Jsou o současném světě, o tom, jak jej vidím a vnímám.

Hlídáte si, abyste nestvořil kýč? Milostné texty k tomu svádějí.

Janacek: Věřím, že psát kýče mi není vlastní. Když už ale nabudu ten pocit, tak prostě škrtám. Někdo samozřejmě může mít dojem, že tam nějaký kýč je. Může to být verš, který já za kýč nepovažuji. Angličtina je úžasná řeč. Když Robert Plant z Led Zeppelin zpíval "Baby, baby, baby, yeah, yeah," dělal to tak, že to nebyl kýč.

Vaše hudba čerpá z mnoha vlivů. Existuje pro vás nějaké stylové tabu?

Bína: Spíš jsou věci, které nemáme rádi. Nespojuje se mi to s žádným konkrétním stylem, kritérium je cítit, že v hudbě, kterou děláme, je pravda. Že naše srdce je šťastné a nevyrábíme něco, co chceme pouze prodat.

To ovšem žijeme v mizerné době.

Bína: Irituje nás, když kolem sebe vidíme spoustu pseudoumělců, kteří nedovedou zazpívat bez playbacku, spoustu projektů, které dostávají v komerčních médiích naprosto nepochopitelný prostor. Když se podívám na to, kteří lidé vystupují v nejmenované komerční televizi v hlavním vysílacím čase a co předvádějí, je to skoro na žalobu. Když se tam objevují italské hity zpívané Michalem Davidem a nějakými dvěma umělohmotnými zařízeními a prezentuje se to jako současný stav české kultury, je to něco zoufalého.

Jsem ale šťastný za to, že pod touhle masáží je u nás mnoho lidí, kteří jezdí na koncerty a hledají dobrou, živou a skutečnou muziku. Možná to dokonce funguje tak, že čím víc je umělé hmoty, tím víc lidé hledají místa, kde není.