Jiné přepadá pocit nevole či obavy. Jsem-li takzvaný technologický optimista, či skeptik, o tom často rozhoduje spíš mé psychické ustrojení než věcné rozvažování nad možnými přínosy a riziky. Argumenty bouřlivých debat o tom, zda geneticky modifikované plodiny zachrání hladovějící, nebo zda nevratně naruší ekosystémy, jsou možná jen racionalizacemi nevědomých inklinací. Zastánci genetických technologií obecně tíhnou k manipulaci s vnějším světem, zatímco jejich odpůrci pociťují nad změnami úzkost; rádi by nechali věci být, jak jsou.

Patří mezi spontánní přívržence převratných technologických inovací Marek Petrů, autor knihy Možnosti transgrese? Tak by se zdálo netrpělivému čtenáři, který otevře svazek ve druhé části. Autor v ní se zaujetím a často v nadbytečných detailech popisuje manipulativní techniky, které jsou schopny měnit lidskou psychiku, ba lidskou podstatu; věnuje se genovým manipulacím, ale i neuromanipulaci a kyborgizaci těla, která dokáže dokonce navodit "postbiologickou existenci" člověka, zabývá se umělou inteligencí, odvažuje se k úvahám o "novém eugenismu".

V první části knihy poznáváme autora z jiné stránky. V této bezstarostné době se naléhavě obrací k zásadním otázkám lidského života: Dokážeme naplnit své ideály, sen o trvalém štěstí, o životě v rovnosti a lásce? Může naše tělo uniknout bolesti, nemocem, chátrání a smrti? Je možné vzepřít se sklonu k násilí, touze po moci, vlastnostem, kterými tkvíme ve své biologické přirozenosti?

Aniž to přímo reflektuje, dívá se Petrů na svět prastarým dualistickým pohledem - nesnadné je to putování / když takhle spolu, divná věc / jde tělo mé, ten ošklivec / a duše má, ta krásná paní (Villon). Nejde mu však jen o lidský úděl, o strázně člověka. Přidává další dimenzi. Bez opatrných relativizací dává najevo, že mu leží na srdci bolest, kterou vinou své biologické determinace způsobuje člověk jiným tvorům - starost u příznivců umělé inteligence vskutku ojedinělá.

Petrů připomíná čtenářům utrpení tisíců laboratorních i hospodářských zvířat. S inspirací Egonem Bondym píše: Čtyři, šest, osm či více miliard lidí se uživí jen racionální velkovýrobou potravin, tj. vyráběním života za účelem jeho zničení, s okleštěním všech ostatních jeho funkcí až na tu funkci, že může sloužit za potravu. Tím se princip násilí posunuje do roviny naprosté obludnosti a je vyloučeno, aby se takto rozbujelé násilí přetvořené racionálně v systém života lidské společnosti, v princip jeho udržování se při existenci, nestalo samotným lidem kletbou. Biologickou nutností obživy jsou mláceny (korektuře unikla chyba - pozn. H. L.) přes hlavu veškerá etická pravidla, vzešlá z úrovně intelektuálna.

Hrůza obsažená v potravním řetězci byla a je základem života na Zemi. Ale dnešní průmyslový způsob chovu zvířat ji umocňuje. Kdo si to uvědomí, pocítí jako velcí existencialisté chuť to zde vzdát; zatouží po eschatologickém řešení proroka Izajáše (65, 25) - vlk a beránek se budou pást spolu a lev jako dobytek bude žrát trávu. Petrů vidí jiné východisko. Ze slzavého údolí tohoto světa nás může vyvést transgrese.

Transgrese bývá chápána psychologicky a filosoficky jako pokus jednotlivce každodenně překračovat fyzickou existenci, přesahovat své biologické bytí. Snažíme se různými způsoby: tím, že vytváříme svět symbolů, pěstujeme hudbu, nezištné vztahy k jiným lidem, že se účastníme náboženských obřadů, že se zdokonalujeme v nějaké neužitečné činnosti, že se snažíme "být lepší".

Marek Petrů chápe transgresi jinak. Nemá na mysli transgresi jako věčné lopocení, sisyfovské úsilí setřásat zátěž "ošklivého těla", jako každodenní snažení o "nového člověka", k němuž nás vybízí kultura. Petrů vznáší absolutní požadavek vymanit se z pout naší vázanosti na přírodní determinace jednou provždy, a to prostřednictvím pokročilých technologických postupů.

Málo jsou mu přitom neinvazivní psychosomaticko-terapeutické metody změn lidské psychiky, k nimž patří například různé hypnózy nebo psychofarmaka. Málo jsou mu dokonce genové manipulace a chirurgické neuromanipulace, protože těmi se prý budeme moci vyvázat z područí biologična jen částečně. Touto cestou se nikdy například pravděpodobně nezbavíme nutnosti alimentace organickou stravou, ani nedosáhneme triumfu nad nutností individuálního zániku. "Vylepšení" člověka lze podle Petrů provést jedině úplným a technickým přepracováním naší podstaty, vytvořením postbiologické existence, umělé inteligence pravděpodobně artificiálních individuií, jež budou schopna převzít veškeré bohatství lidského rozumového odkazu a stavět na něm v nezávislosti na biologičnu. (...) Symbióza biologična s intelektuálnem je eticky, axiologicky a možná i prakticky neudržitelná. (...) Tím, že se člověk vyrve z řádu věcí (sic! - H. L.), dosahuje nové roviny - roviny humanity a etična.

Tato extrémní formulace vychází z autorovy neodarwinistické interpretace přírody. Kam by se však uvažování posunulo, pokud bychom připustili jiný výklad přírody, který českým čtenářům nabízejí, případně zprostředkují např. knihy Z. Neubauera, L. Margulisové nebo S. Komárka? Co když nevládnou v přírodě jenom deterministické, zotročující a nespravedlivé zákony, a sobecké geny nemají poslední, resp. jediné slovo? Co když vedle oné truchlivé skutečnosti, že se přírodní tvorové navzájem požírají, platí i to, že usilují o sebevyjádření krásnými tvary, barvou a zpěvem? Co když v přírodě hraje podstatnou roli spolupráce? Ostatně, Petrů je nedůsledný; dokládá například přítomnost soucitu u primátů a připomíná, jak jsme s nimi evolučně spojeni.

Základní slabina knihy však spočívá v něčem jiném. Postrádá přesvědčivé spojení mezi první a druhou částí. Kdybychom nakrásně souhlasili, že člověka je třeba technicky "vylepšit", marně bychom v textu hledali, jak to provést. Od žádné z popsaných revolučních technologií si nelze ani potenciálně slibovat, oč Petrů jde: vymanění ze zákonů přírody při zachování veškerého bohatství lidského rozumového odkazu. Nehledě na to, že mnohá z nich je postavena na krutých pokusech na zvířatech, které Petrů odsuzuje jako jeden z dokladů lidské nedostatečnosti. Marek Petrů se nebojí příběhu čarodějova učně. Ujišťuje čtenáře, že do riskantních manipulací se světem se pustí jen poučení Mistři. Může nás to přesvědčit a uklidnit? Autorova absolutní kritéria a titánské aspirace paradoxně od technologických transgresí čtenáře odrazují. Nad knihou jej přepadá pocit smrtelníka, že nesmí zkoušet víc, než nebe dovolí (Ch. Marlowe: Tragická historie o životě a smrti doktora Fausta). Zpozdilá myšlenka na toboganu technické civilizace.

Marek Petrů: Možnosti transgrese Je třeba vylepšovat člověka?

Triton 2005 272 stran, cena neuvedena