Jste architekt, ale také herec. Ovlivnilo vás to nějak, když jste začal přemýšlet nad rekonstrukcí pražského Švandova divadla? Kreslil jste spontánněji, nebo vás to naopak omezovalo?

To ani ne. Samozřejmě mě ovlivnilo základní povědomí o divadelním provozu. Když třeba člověk jede v nějakém okresním divadle ze šatny na scénu výtahem až ze třetího patra, snadno se stane, že se dostaví o půl minuty později. To je na jevišti neuvěřitelně dlouhá doba. Jako architekt pak tedy nakreslím šatnu co nejblíž pódiu... Skvělé je, že k rekonstrukci Švandova divadlo vůbec došlo. Objevily se totiž i úvahy, že by na místě divadla mohly být podzemní garáže a squashové centrum.

Fasáda Švandova divadla má kubistické prvky. Vy na ně při rekonstrukci odpovídáte, ať už je to v tvaru světel na stěnách, rytmu zábradlí na balkoně nebo třeba ve tvaru klik a madel dveří. Máte rád kubismus?

Člověk by v roli architekta měl v první řadě potlačit svoje subjektivní výtvarné cítění. Říká se taky, že největším nepřítelem architekta je nápad. S obojím souhlasím. Pokud se toho architekti nedrží, pak se stává, že jsou jejich stavby jaksi přenápadované, jsou příliš komplikované a je v nich moc odkazů.

Přesto jste kubistické odkazy použili.

Protože kubismus milujeme. Měli jsme k tomu ale i praktické důvody. Museli jsme totiž vyřešit, co s akustickým obkladem na stěnách. Když ho tam musíte dát, musíte pro něj i najít i tvarosloví. Avšak to, které jsme vymysleli, neodpovídá jen na původní charakter domu, není to jen formální hra. Ukryli jsme do něj i takový malý příběh, který se váže k podstatě divadla.

Jaký?

Vyšli jsme z toho, že hlediště je společenství diváků, a ti se dívají na jeviště okem. Právě oko diváka se stalo hlavním motivem. Objevuje se v obkladech stěn, v číslování sedadel i na sloupcích zábradlí. Ty oči svítí, a když začne představení, zhasnou - a rozjasní se ty divácké.

Jsou tam skryté ještě další příběhy?

Pár jich tam je, navzájem se proplétají. Třeba ve foyer je perspexový bar. Červený. Svítící. Perspex je velice moderní materiál, který má výborné optické vlastnosti. Lisováním za tepla jsme mu dali profilaci drapérie, aby evokoval červenou oponu.

Jak na vaše návrhy reagoval soubor?

Hlediště jsme mohli výtvarně pojednat proto, že je to tradiční typ divadla, kde je jasně oddělené od jeviště. To bychom všude udělat nemohli, protože řada současných souborů vyžaduje volnost. Chtějí mít neutrální, variabilní prostor, který mohou využít třeba jako arénu. My jsme se ale shodli se souborem, který ve Švandově divadle bude hrát, že jim bude vyhovovat tradiční řešení. Přesto tu vznikly také experimentální hrací prostory. Například v suterénu. Hrát se dá i ve zkušebně.

Jako architekt máte rád jasně oddělené hlediště a jeviště. A jako herec?

No, herec...

...občasný, ale herec.

Vždyť my hrajeme jen pro vlastní potěchu. Ono to není ani divadlo, dalo by se to nazvat spíš ... snad intelektuálním kabaretem? No, ale také jako herec dávám přednost tradičnímu řešení. Jsem rád, když jsem na pódiu, které je alespoň o schod vyvýšené. Když je sál klasický a lidi pohodlně sedí v židlích. Dobře se mluví do plné stěny, tedy když si stoupnete na jeviště a proti vám se vzepne vzhůru několik řad sedících diváků. Pokud jsou lidi za sebou naštosovaní v rovině jako na tanečním parketu, tak se slovo v té vyprázdněné hmotě úplně ztratí.

Vaše točité schodiště do studia, které v suterénu proráží klenbu, působí velkoryse. Ale je taky radikální. Barevnost interiéru je občas poněkud nezvyklá. Zvlášť modrá a oranžová je docela provokující kontrast. O čem jste musel víc přesvědčovat, o schodišti, nebo barvách?

Je pravda, že o některých odstínech jsme vedli dlouhé disputace. I tak jsou tam barevnosti, které ještě dnes někteří divadelníci hůř rozdýchávají. Ale náš záměr byl v podstatě následující. Divadlo je o noci. Barva noci je modrá, sál tedy bude modrý. Do sálu se vchází ze svitu slunce, takže v předsálí bude nějaká růžová. To je horizontální řešení. Vertikální členění domu vychází od tmavých barev suterénu, zemitých hnědých, černých a červených, a stoupá až k bledě modrým a průsvitným barvám v podkroví. To je tedy základní barevný systém domu. K tomu jsme pak ještě kombinovali barevnost dveří a dalších prvků. Jenže nikdy se netrefíte do vkusu všech. A taky ne vždy je v plechovce stejný odstín barvy, jaký byl ve vzorníku!

Stalo se vám to?

Stalo se nám to.

Kdybyste měl dělat televizní cyklus Šumná divadla, kam byste diváky vzal?

To je otázka, na kterou neexistuje rychlá odpověď...Hm, je překvapivé, kolik měst v Čechách má divadelní budovy od dvojice Fellmer a Helmer. My jsme je do Šumných měst kolikrát už ani nemohli dát, protože by to byla trošku nuda. Přitom jsou to velice kvalitní scény. Ti dva stavěli divadla, jaká mám rád, přesně tak, jak jsem to právě popsal. A když takové divadlo není pouze historizující, ale má moderní háv, například secesní převlek, jako třeba divadlo v Mladé Boleslavi, tak mi pak přiroste k srdci. Přestože všechna tato divadla vznikla už na počátku minulého století, jsou v mnoha ohledech dodnes nedostižná. Kulturní domy, které se stavěly o sedmdesát, osmdesát let později, za nimi těžce pokulhávají. I ty provozy jsou v nich daleko komplikovaněji a hůř řešené.

Co si myslíte o české architektuře devadesátých let? Existuje stavba, před kterou jste si mohl říct: Ano, to je skvělé.

Takových mám hned celou řadu. Ale protože je stavěli kolegové, mrzelo by mě kvůli nim, že jsem teď vzpomněl třeba jen jednu dvě, a ne všechny. Řeknu to obecněji - v devadesátých letech tu vznikl nový a silný proud velice pokleslé architektury, zároveň se však postupně objevil i proud architektury velice pokorné a promyšlené. I když není tak mohutný jako ten první, těší mě to.

Můžete být přece jen trochu konkrétnější?

Mohl bych vám říct pár jmen, ona se beztak často uvádějí: Pleskot, Lábus, Koucký. K tomu už si můžete přiřadit stavby.

Třeba Kouckého most v Českých Budějovicích?

Například! Nebo ten v Ústí nad Labem. Ale poetičnost budějovického mostu mám raději. Pořád mám v podvědomí architekturu šedesátých let a její organické tvary, a právě budějovický most mi ji svými vyřezanými otvory připomíná. I když u něj vyjadřují průběh vnitřních sil a s šedesátými roky nemají ve skutečnosti moc společného.

Příjemné jsou na něm ty chodníky z dřevěných pražců.

Jsou, ale pozor - u vedlejší lávky dali pražce podél a ne napříč, a když tam vjedete na kole, tak vám tam spadne galuska. Ale pokud jedete na horském, je to v klidu. Tak to je taková úplně malá kritika.

Toužíte po nějaké zakázce, která vás zatím minula? Chcete si postavit třeba most?

Každá zakázka je krásná a není mezi nimi velký rozdíl. Ale když si tak vzpomínám na stavby, které se mě pouze dotkly, které jsem jaksi jen nakousl, vybaví se mi moje první práce. Byla to úprava našeho kostela v Bráníku. Řekl bych, že stavba kostela je právě ta výzva, kterou bych přivítal. Pokud však přijde taková možnost třeba za patnáct let, člověk bude už moudřejší, vzdělanější a vůči tématu i pokornější.