Článek
"Publikováním někdy člověk znatelně zestárne," směje se Američan Michael Hoeye (1947), autor fantasy knížek Čas ani myš nezastaví, V písku času a Není čas ztrácet čas, které jdou v našich knihovnách z jedné dětské ruky do druhé.
Jak se žije tvůrcům dětské literatury s Harrym Potterem v zádech?
Úplně normálně, děkujeme za optání. Teď nevím, jestli můžu mluvit i za ostatní, ale řekl bych, že si nijak neškodíme. Každému jde o něco a o někoho jiného. Ale pokud nám Harry Potter dal přece jen něčím za vyučenou, pak slušně odvedenou reklamou - je jí asi nejvíc, co kdy literatura zažila.
Problematiku reklamy přednášíte na univerzitě v Portlandu. O její praxi se vtipně otírají i vaše knížky: tropí si šprťouchlata z toho, jak propagovat kosmetiku, jak světu vládnou média a kult krásy...
Hodně z mých knížek se zrodilo v době, kdy jsem pro fakultu sepisoval skripta a bavil se o té práci se studenty na seminářích. Povídali jsme si o psaní pokaždé, když jsme nabyli dojmu, že už nás výuka zmáhá. A nakonec jsem do Hermuxových příběhů zařadil skoro vše, s čím studenti přišli. Ty nápady tam padly jak ulité. Mám pozorné posluchače, kteří jsou skvělí kreativci, a zároveň nám ty diskuse pomohly udělat si průzkum trhu.
Hermuxe jste si vymyslel v jedné portlandské kavárně, Harry pro změnu přišel na svět v jedné kavárně v Edinburghu. Je to pro dnešní dětskou literaturu opravdu tak důležité místo, nebo je to spíš hra na kavárenský mýtus?
Minimálně se mezi tím kofeinem a smetanou zrodila všechna jména - už jen proto, že v dobré kavárně máte po ruce všelijaké deskové hry s písmenky. Ale nemusíte si tam vymýšlet o samotě. Kavárna je odedávna místo ponoukající ke sdružování, komunikaci a "starodávnému" tříbení názorů. Dřív bývalo takové místo v Oregonu div ne na každém rohu a každé mělo svou atmosféru. Dneska se diskutuje po internetu a na kafe si můžete zajít leda ke Starbucks.
Seděl vám při psaní modelem Myšák Stuart Little?
Whiteův myšák se nedá pominout, když chcete děj příběhu zmenšit na svět, který nám běhá pod nohama, ale Stuart v pravém smyslu slova myší nebyl. Byl to člověk: sirotek, který se nechová jako hlodavec a ani se mezi nimi necítí dobře. Při vymýšlení Hermuxe mě inspirovaly spíš disneyovky - už jako děcko jsem zbožňoval Toma a Jerryho, Bugse Bunnyho, Rychlou rotu a učil se z těch grotesek chápat, jak prostince svět v podstatě funguje. A když jsem dospěl, ovládla mě deziluze z toho, jak se k sobě lidé chovají. Asi proto jsem si vymyslel tenhle paralelní svět a zaplnil ho miniaturními živočichy, kteří mi byli vždycky nejbližší a u kterých si snadno představím, o co usilují a co mají rádi.
Která lidská postava angloamerické literatury pro mládež je vám nejbližší?
Twainův Huckleberry Finn. Za jeho vůli ke svobodě, to dá rozum, ale i za to, že je esencí klukovství a ryze americkým typem hrdiny. Američan totiž v životě neustále něco objevuje. Huck sice není bůhvíjaký klaďas, ale je to spolehlivý a dobrý kamarád. A na tom, co postrádá a co by potřeboval vylepšit, se dá dobře předvést síla slabých.
Vaše poslední kniha Není čas ztrácet čas odkazuje i na pověstných warholovských "patnáct minut slávy". Už ten pocit znáte?
Ono to v životě obvykle proběhne tak rychle, že si toho málokdy všimnete. Snad ho znám z dob, kdy jsem ještě žil v New Yorku. Poznal jsem tehdy na divadle i Andyho Warhola: byl to velice zvláštní člověk, hodně uzavřený, nezvykle opatrný, zato osobnost každým coulem. Já ho potkával jen jako obyčejný kulisák, ale těšilo mě, že jsem byl u toho.
Na co musejí děti v životě dát pozor? Na to, jak promarnit co nejmíň času? Nebo se mají smířit s tím, že je nevratný a nepolapitelný?
Srovnat se s časem je důležité, ale ještě důležitější motor je lidská zvědavost. Je to mocná síla, která člověka pohání kupředu a nutí ho dosáhnout jistého stupně poznání. Říkejte si tomu třeba osvícení, ale rozhodně nečekejme, že si nás najde samo.
Potkal jste v životě postavy ze svých myších románů?
Spoustu. Nejdřív Hermuxe, postupně i další figurky. Pár z nich taky u vás v Praze, kde jsme s manželkou už popáté, ale jsme stále ohromení její atmosférou a starými knížkami, za kterými k vám rádi jezdíme. Zbožňujeme vaše antikvariáty, staré tisky i tiskaře, Ladu a hlavně Váchalovy dřevořezy.
Zůstanou dobrodružství Hermuxe Tantamoqa trilogií, jak je to v soudobé dětské fantasy celkem obvyklé, nebo se můžeme těšit na další pokračování?
Mám pocit, že je to jako v jedné písničce: kdesi v městečku na severu začnou umírat růže a vy se začnete ptát, kde ty kytky jsou. Hermux je má rád stejně jako já, ale ty růže dočista zmizí, což je důsledek zneužitých biotechnologií. Jsem někde uprostřed čtvrtého dílu a nakladatelství Putnam mám text odevzdat do března, takže až se vrátím z cest, musím se zase dát urychleně do psaní.
"Jsem po rodičích Ir, a tak mám radši déšť," přiznává se Michael Hoeye. S úspěchem podnikl cestu, kterou zná každý dobrý autor dětské literatury: stvořil paralelní svět pro ty, kdo ještě nevzdali myšlenku s tím skutečným provést něco k lepšímu.