Netřeba dodávat, že v kontextu její tvorby je to nejpovedenější a současně nejkouzelnější album, jaké vydala. Ať už byla na sólové dráze, či coby členka skupin Sluníčko nebo Pusa. Přirozené umělecké a především lidské zrání jí dalo do ruky mocnou zbraň. Vznikla-li deska pod vlivem cest do Spojených států, pak je to stvrzenka nesmazatelná.

Dusilová tam totiž pobývala v San Francisku, ve městě, kde vzniklo hnutí hippies. Tam se najít musela. Vždycky totiž jako hippie působila, pravděpodobně tak i myslela a žila. Pravděpodobně.

Obraz tří let

"Deska se jmenuje Mezi světy a je obrazem mých posledních tří prožitých let. Ale dotýká se hodně i mého dětství. Třeba píseň Vlčí oči vznikla na motivy mnou zhudebněné básně od Jiřího Pilaře. Dělala jsem ji, když mi bylo jedenáct. Ivan Hlas na ni napsal krásný text. Pro mě osobně je to takové očištění. Je tam také inspirace z dob, kdy jsem dělala s divadlem Continuo bezeslovné písňové obrazy, které konkrétně souvisely s jejich představením. Zbytek skladeb vznikal na cestách mezi Prahou a Amerikou. Vlastně mezi nebem a zemí. Hodně jsme tvořili s Martinem Ledvinou. Je to oscilování mezi světy," vysvětlila Právu o prázdninách, kdy ještě nebylo zřejmé, jaká je zvuková skutečnost počinu.

Ta nakonec překonala očekávání. Dusilová se radostně chopila nabyté hudební svobody, kterou si vyzískala svou dosavadní tvrdohlavostí, a spojila ji s poznáním. Nejde zdaleka jenom o poznání jiných zeměpisných šířek, to by bylo příliš málo.

Dusilová pochopila, že drive a energii lze nacházet i v klidu akustické hudby. Je pro ni ve folku, v jazzu, swingu i jakýchsi hudebních alternativách, nepochybně tkví také v instrumentálních kompozicích. To jí dalo možnost v mnoha momentech na desce vůbec nepromlouvat formou klasického textu, ale používat citoslovce či prostě mlčet. Atmosféra je přesto nápadně silná a různorodá.

Vnější i vnitřní síla skladeb

Obrovským kladem alba je jeho vyrovnanost. Pravda, úvodní Vlčí oči mají sílu popasovat se v hitparádách s povrchnostmi jiných, sotva ale výrazně obstojí právě proto, že povrchní nejsou, mají jen dobrý melodický motiv.

Na desce jsou ovšem součástí celku. Vesele se usmívají vedle tak pocitových skladeb, jakými jsou skoro až cikánská Moja máti, psychedelická Duše, úžasně převrácený Výkřik, titulní gradující Mezi světy nebo swingující Maybe, ve které je až nesnesitelná lehkost muzicírování. Všechny, všechny skladby na desce mají obrovskou vnitřní i vnější sílu.

Lenka Dusilová má ovšem současně trochu smůlu. I její předešlá alba byla na české poměry nadstandardní a jak se začala vymaňovat z obyčejného písničkářství, jsou ještě poutavější.

Narodila se ale v Česku, proto bude pravděpodobně i nadále trochu podceňovaná a nedostane se jí takového ohlasu, jakého by se jí dostalo třeba za oceánem. Na místě je totiž srovnání třeba s Norah Jonesovou. Tak svěží pro tuzemskou scénu její tvorba je.

Lenka Dusilová: Mezi světy

Universal Music, 42:57