Váš román Obyčejný storky vyšel právě česky. Čím může příběh z východoněmecké provincie 90. let zaujmout české čtenáře?

Myslím, že lidé z celého bývalého východního bloku si mnohem snadněji rozumí, že je spojuje kus společně prožité minulosti. Zážitky a zkušenosti lidí z NDR nebo ČSSR jsou zkrátka podobné.

Mají snad lidé z bývalého Východu něco jako společnou identitu?

Určitě. Otázka ale zní, do jaké míry máme odvahu se k tomu přiznat. Začátkem devadesátých let se ono východní v nás spíše ukrývalo. Dnes už ne. Přijde mi to čím dál tím víc přirozenější. Politický převrat se v NDR udál velmi rychle, rychleji než v jiných zemích. Celé to netrvalo ani rok a najednou se všichni stali součástí západního světa. Ale už v roce 1993 se projevilo to, co bychom mohli nazvat nostalgií.

Tedy nostalgickým pokukováním po starých časech. Dotýká se to i vás?

Především: konce NDR ani v nejmenším nelituju. I ve mně se ale projevuje něco, co by se dalo označit za nostalgii, i když nejsem jejím příznivcem. Nedávno jsem si koupil poprvé zcela nové auto a vybral jsem si škodovku.

V očích mám pořád ty krásné elegantní oktávie, které jsem jako dítě obdivoval. Možná i tohle souvisí s pocitem nostalgie.

Jak byste pojmenoval rozdíl mezi NDR a ostatními státy východního bloku?

Zdá se, že do roku 1989 neexistovalo něco jako východoněmecká identita, ačkoliv vedení státu investovalo mnoho energie, aby o ní své občany přesvědčilo.

Zásadní rozdíl spočíval v tom, že jsme se nemohli nacionálně definovat. Občan východního Německa si nemohl svou zemi vybrat. Kuriózní je, že až dnes se setkávám s lidmi, kterým se NDR líbila. Dříve pociťoval člověk určitou distanci k systému, někdy větší, někdy menší, ale ten odstup tam vždycky byl. Občanům NDR také chyběla možnost srovnání. Mohli se srovnat s Poláky nebo s Čechy, ale ti se chovali víc navztekaně. A život u vás byl přece jen o něco liberálnější. Češi mohli za určitých podmínek - a pokud měli peníze - vycestovat na Západ, to nebylo z principu v NDR možné.

Pohled lidí v NDR na vlastní stát se podle vás změnil až po převratu?

Ano. Ze západu sem přišli lidé, kteří věděli, jak se dělá obchod. My to nevěděli. Ale zase jsme dobře znali místní podmínky a bylo v nás nadšení. Každý si mohl najednou koupit dům - pokud na to měl peníze. Na Východě ale nikdo peníze neměl a nemá. Všichni si byli rovní, ale člověk z Východu získal horšího právníka. Když člověk narazí na takovéto hranice, vystoupí na povrch jeho ješitnost.

Zásadní problém ale zní, že se dnes mnozí snaží srovnat nesrovnatelné. Když se vypočítává, co bylo za NDR lepší, tak se samozřejmě vždy škrtá to, že tu stála zeď.

Jak je tedy dnes na Východě Německa přítomná NDR?

Je dnes skutečnější, než kdykoliv předtím. Protože žijeme v iluzi, že jsem si mohli vybrat. Tak to ale nebylo.

Obyčejný storky vyšly také v Brazílii. Zajímá tamní čtenáře příběh východního Německa a pád zdi?

Když jsem na severu Brazílie vyprávěl o tom, že v NDR měl každý vzdělání, byt, lékařskou péči, tak se mě jeden čtenář zeptal, co víc jsme vlastně chtěli. Ve škole nám přesně tohle omílali stále dokola, ale nikdo to nechtěl slyšet, protože neexistovala jiná možnost, než život v NDR.

Trochu jsem tam pochopil, co pro jihoamerické levičáky znamenala existence toho druhého - našeho světa. Povídal jsem si tam s člověkem, který šest let žil v Kamerunu. Vysvětlil mi vliv pádu zdi a východního bloku na občanskou válku ve Rwandě. Studená válka skončila, Sověti nemohli dále podporovat jedny, Američané už nechtěli podporovat druhé. Obě strany ponechaly svému osudu - bohužel je Východ a Západ předtím vyzbrojily.

Když tohle sledujete, napadne vás, že převrat v roce 1989 byl až něco násilného.

Obě vaše knihy jsou úplně jiné. První ovlivnili ruští autoři, v druhé je cítit vliv Američanů Raymonda Carvera nebo Ernesta Hemingwaye. Je pravda, že si vezmete něčí větu a obtočíte kolem ní nový příběh?

Ano. Také to otevřeně přiznávám. Když jsem psal Obyčejný storky, položil jsem si Hemingwaye a Carvera vedle počítače. Než jsem začal psát, kousek jsem si přečetl, abych se do toho dostal. Styl beru jen jako otázku volby. Samozřejmě, že jsem se sám sebe ptal, proč píšu o bývalém východním Německu formou Carverovských krátkých povídek. Myslím, že jejich tempo dobře vystihuje tu překotnou dobu.

Četl jsem, že vás také baví sledovat proměnu jazyka v době dějinných zvratů.

Líbí se mi, když se na nějaký konkrétní výrok můžete dívat z několika pohledů, když vyslovené může pokaždé znamenat něco jiného.

Například věta Jedu do Budapešti mohla během tří let znamenat tři různé věci: V roce 1988 si sousedé řekli, kde na to beru peníze, jestli v Maďarsku měním forinty na černém trhu a za kolik.

O rok později znamenala věta Jedu do Budapešti jednoduše, že chci zdrhnout za hranice. A o další rok později ta samá věta znamenala: jedu na lacinou dovolenou. Nezměnil se tak jen systém, ale také jazyk. Tohle mě baví pozorovat.