Hlavní obsah

Isabelle Doré: Předstírám, lžu a kradu

– PRAHA
Novinky, Michal Procházka

Spisovatelka a herečka Isabelle Doré na veletrhu Svět knihy, který dnes začíná v Praze, představí v pátek 25. dubna v 17 hodin české vydání monodramatu César a Drana z r. 1992 (v překladu Petra Christova je vydává nakladatelství Větrné mlýny). Vystoupí ještě v brněnské Skleněné louce v pondělí 28. dubna v 19.30 hodin.

Článek

Jste frankofonní Kanaďanka. Co to pro vás znamená?

V Quebeku žijeme s povědomím, že naši předkové byli Francouzi, ale naši nevlastní bratři pocházejí z Anglie. Původní francouzskou kolonii dobyli Angličané v roce 1760 a následně byl mezi oběma stranami uzavřen jakýsi pakt soužití, jaký platí dodnes, ačkoliv jej respektujeme někdy se skřípěním zubů. Představujeme v Severní Americe minoritu, jsme ze všech stran obklopeni anglofonním světem. Každý, s kým tu mluvíte, řekne, že se považuje spíše za Quebečana než frankofonního Kanaďana. Cítíme se být odlišní a rádi to zdůrazňujeme, snad ze strachu, že jednoho nepříliš vzdáleného dne zmizíme z mapy, pokud nebudeme brát vážně, jak je francouzština ohrožená a jak je na ústupu před angličtinou nejenom všude na světě, ale dokonce i přímo u nás. Obýváme dost imaginární území, protože žije-li v Quebeku nějaký národ, pak rozhodně nemá možnost bránit a prosazovat své zájmy.

Hrdinkou vaší divadelní hry César a Drana je romská žena. Jaký máte vztah k Romům? Věříte, že moderní společnost dovede přijmout a pochopit například tu jejich starou, těsnou, z dnešního pohledu naivní rodinu, v níž stále žijí?

Dovolila jsem si použít "jejich příběh" a "cikánský vesmír" v souvislosti s rozšířeným tvrzením, podle něhož Romové mimo jiné lžou a stále kradou. Ovšem pro mě lež a krádež mohou mít i význam noblesy, například spisovatelé a dramatici také lžou a kradou. Já v téhle hře o Romech sama lžu, když předstírám, že je dobře znám, ačkoliv jsem se poznala jen s velmi málo Romy, a to ještě letmo během svých cest po Francii, Maďarsku a tehdejším Československu. Já tu rovněž kradu, protože si z jejich kultury beru vše, co se mi do příběhu hodí.

Jenže to bývá ona potíž, že my o Romech mluvíme, aniž je vlastně známe, nemyslíte?

Když jsem začala psát tuhle hru, myslela jsem na Carmen a vůbec mě napadala jen samá klišé. Jenže všude, i u Shakespeara, Moliéra nebo dokonce ve známém kresleném Hergého seriálu Tintin, odpovídají jejich "Cikáni" jen našim představám, jaké si s nimi obvykle spojujeme, a ne tomu, jací Romové doopravdy jsou. Pustila jsem se sama do studia a musím přiznat, že mě zaujal například film Angelo My Love (1983) Roberta Duvalla, který se v něm inspiroval jednou skutečnou romskou rodinou usazenou z New Yorku. Vidíte, Romové žijí i v Americe! A ve své hře zmiňuji pouť do Sainte-Anne-de-Beaupré v Quebeku, což mimochodem odpovídá skutečnosti. Každoročně se na konci června američtí Romové vypraví na sever do tohoto města, aby se setkali v kostele svaté Anny. Nevím, jestli budou moct v této tradici pokračovat i poté, co dojde ke změně kanadské imigrační politiky. Každopádně chci jen říct, že jsem během té doby, kdy jsem procházela různé knihy, romány a studie, s překvapením objevovala svět, jaký mi předtím zůstával utajen. Co mě mohlo z počátku odradit, mě naopak stále více přitahovalo. A jak jsem se vzdalovala svým výchozím představám o Romech a jejich životě, nabyla jsem pocitu, že se naopak blížím sama sobě. Nakonec jsem vytvořila hlavní postavu, s níž se sama identifikuji.

A s čím přesně jste se identifikovala?

Já jsem se narodila do umělecké rodiny, matka byla herečka, otec působil jako režisér v divadle. Sestra, bratr a já jsme vyrůstali v něčem, co lze sotva nazvat normální rodinou. Rodiče byli bohémové, což odporovalo předsudkům tehdejší společnosti a její úzkoprsé kultury, a otec s matkou se rozvedli, když mi byly dva roky. V Quebeku 50. let dominoval klérus a nebylo dne, kdy by nám nehrozili, že jednou skončíme v pekle. Stále jsme se jen stěhovali z jednoho domova do druhého, žili jsme mezi otcem a matkou, kterou majitelé stále vyhazovali z bytu, protože jsme si my, její děti, dělaly bez dohledu, co jsme chtěly. Nikde nás nechtěli a ve škole mě brali, jako bych nosila morovou nákazu. Mě osobně vyhodili za mou studijní kariéru z jedenácti škol. Nakonec jsem studií zanechala, měla jsem problémy dokončit i druhý stupeň, takže se dnes považuji více méně za autodidaktku. Můj život jistě nelze srovnávat s tím, co zažívali před válkou a co zažívají dnes Romové, ani s jejich odlišnou, kulturní ústní tradicí. Nikdy jsem nezažila hlad ani opravdovou chudobu, nikdo mě fyzicky nenapadal, ani jsem nebyla persekvována takovým způsobem, jako byli a stále jsou oni. Ale přesto jsem objevila něco, co je mi blízké.

Tématem hry César a Drana je mimo jiné "kulturní odlišnost". Jaká je vaše zkušenost se soužitím s lidmi odlišné kultury a původu? Ocitla jste se někdy v kulturně konfliktní situaci? Nemyslíte, že Romové mohou svým osudem a kulturou lépe než kdokoliv jiný ilustrovat téma "kulturní odlišnosti"?

Víte, v Americe můžete opravdu zažít pocit, že člověk vyrostl pod vlivem různých kultur, máme tu evropské, americké, indiánské tradice. A americké indiány snad lze trochu srovnávat s Romy, kteří přišli do Evropy, vždyť byli také odjakživa nomády a tehdy i dnes trpí předsudky, jaké si o nich děláme, ačkoliv přitom sami čerpáme z jejich kultury, jazyka a tradic. Bez indiánů by Evropané bezpochyby v Americe nepřežili. Máme za sebou vzájemné války, ale i zkušenosti spojenectví, často i smíšených rodin. U nás říkáme, že všichni Američané mají indiánskou krev, ať už v žilách nebo na rukou.

Nezdá se vám, že jak se svět globalizuje, naopak narůstá v jednotlivých regionech napětí a strach z odlišnosti?

Než vůbec mluvit o globalizaci, mluvme rovnou o rasismu a intoleranci, které zuří odjakživa. Jen budou možná mít s nástupem globalizace více příležitostí, jak se projevit, ale tohle násilí vždy zůstává stejným násilím. Zvířata - a člověk není výjimkou - mají strach z toho, co neznají. A vy se můžete pokusit je pomalu zkrotit. Jediné řešení je, že budeme zvědaví a budeme se snažit odlišné poznávat. Od dramatu César a Drana nelze očekávat, že se v něm dozvíte cosi převratně nového o Romech. Ale jestliže bude publikum naslouchat mému, jak říkám, předstírání a zároveň bude číst text jako vzkaz proti intoleranci, budu mít pocit, že jsem něčeho dosáhla.

Reklama

Související články

Světu knihy bude vévodit Afrika

Od čtvrtka do neděle patří pražské Výstaviště 9. ročníku veletrhu Svět knihy. Své poklady tu představí 518 vystavovatelů ze 43 zemí. Čestná expozice věnovaná...

Výběr článků

Načítám