Článek
Jste frankofonní Kanaďanka. Co to pro vás znamená?
V Quebeku žijeme s povědomím, že naši předkové byli Francouzi, ale naši nevlastní bratři pocházejí z Anglie. Původní francouzskou kolonii dobyli Angličané v roce 1760 a následně byl mezi oběma stranami uzavřen jakýsi pakt soužití, jaký platí dodnes, ačkoliv jej respektujeme někdy se skřípěním zubů. Představujeme v Severní Americe minoritu, jsme ze všech stran obklopeni anglofonním světem. Každý, s kým tu mluvíte, řekne, že se považuje spíše za Quebečana než frankofonního Kanaďana. Cítíme se být odlišní a rádi to zdůrazňujeme, snad ze strachu, že jednoho nepříliš vzdáleného dne zmizíme z mapy, pokud nebudeme brát vážně, jak je francouzština ohrožená a jak je na ústupu před angličtinou nejenom všude na světě, ale dokonce i přímo u nás. Obýváme dost imaginární území, protože žije-li v Quebeku nějaký národ, pak rozhodně nemá možnost bránit a prosazovat své zájmy.
Hrdinkou vaší divadelní hry César a Drana je romská žena. Jaký máte vztah k Romům? Věříte, že moderní společnost dovede přijmout a pochopit například tu jejich starou, těsnou, z dnešního pohledu naivní rodinu, v níž stále žijí?
Dovolila jsem si použít "jejich příběh" a "cikánský vesmír" v souvislosti s rozšířeným tvrzením, podle něhož Romové mimo jiné lžou a stále kradou. Ovšem pro mě lež a krádež mohou mít i význam noblesy, například spisovatelé a dramatici také lžou a kradou. Já v téhle hře o Romech sama lžu, když předstírám, že je dobře znám, ačkoliv jsem se poznala jen s velmi málo Romy, a to ještě letmo během svých cest po Francii, Maďarsku a tehdejším Československu. Já tu rovněž kradu, protože si z jejich kultury beru vše, co se mi do příběhu hodí.
Jenže to bývá ona potíž, že my o Romech mluvíme, aniž je vlastně známe, nemyslíte?
Když jsem začala psát tuhle hru, myslela jsem na Carmen a vůbec mě napadala jen samá klišé. Jenže všude, i u Shakespeara, Moliéra nebo dokonce ve známém kresleném Hergého seriálu Tintin, odpovídají jejich "Cikáni" jen našim představám, jaké si s nimi obvykle spojujeme, a ne tomu, jací Romové doopravdy jsou. Pustila jsem se sama do studia a musím přiznat, že mě zaujal například film Angelo My Love (1983) Roberta Duvalla, který se v něm inspiroval jednou skutečnou romskou rodinou usazenou z New Yorku. Vidíte, Romové žijí i v Americe! A ve své hře zmiňuji pouť do Sainte-Anne-de-Beaupré v Quebeku, což mimochodem odpovídá skutečnosti. Každoročně se na konci června američtí Romové vypraví na sever do tohoto města, aby se setkali v kostele svaté Anny. Nevím, jestli budou moct v této tradici pokračovat i poté, co dojde ke změně kanadské imigrační politiky. Každopádně chci jen říct, že jsem během té doby, kdy jsem procházela různé knihy, romány a studie, s překvapením objevovala svět, jaký mi předtím zůstával utajen. Co mě mohlo z počátku odradit, mě naopak stále více přitahovalo. A jak jsem se vzdalovala svým výchozím představám o Romech a jejich životě, nabyla jsem pocitu, že se naopak blížím sama sobě. Nakonec jsem vytvořila hlavní postavu, s níž se sama identifikuji.
A s čím přesně jste se identifikovala?
Já jsem se narodila do umělecké rodiny, matka byla herečka, otec působil jako režisér v divadle. Sestra, bratr a já jsme vyrůstali v něčem, co lze sotva nazvat normální rodinou. Rodiče byli bohémové, což odporovalo předsudkům tehdejší společnosti a její úzkoprsé kultury, a otec s matkou se rozvedli, když mi byly dva roky. V Quebeku 50. let dominoval klérus a nebylo dne, kdy by nám nehrozili, že jednou skončíme v pekle. Stále jsme se jen stěhovali z jednoho domova do druhého, žili jsme mezi otcem a matkou, kterou majitelé stále vyhazovali z bytu, protože jsme si my, její děti, dělaly bez dohledu, co jsme chtěly. Nikde nás nechtěli a ve škole mě brali, jako bych nosila morovou nákazu. Mě osobně vyhodili za mou studijní kariéru z jedenácti škol. Nakonec jsem studií zanechala, měla jsem problémy dokončit i druhý stupeň, takže se dnes považuji více méně za autodidaktku. Můj život jistě nelze srovnávat s tím, co zažívali před válkou a co zažívají dnes Romové, ani s jejich odlišnou, kulturní ústní tradicí. Nikdy jsem nezažila hlad ani opravdovou chudobu, nikdo mě fyzicky nenapadal, ani jsem nebyla persekvována takovým způsobem, jako byli a stále jsou oni. Ale přesto jsem objevila něco, co je mi blízké.
Tématem hry César a Drana je mimo jiné "kulturní odlišnost". Jaká je vaše zkušenost se soužitím s lidmi odlišné kultury a původu? Ocitla jste se někdy v kulturně konfliktní situaci? Nemyslíte, že Romové mohou svým osudem a kulturou lépe než kdokoliv jiný ilustrovat téma "kulturní odlišnosti"?
Víte, v Americe můžete opravdu zažít pocit, že člověk vyrostl pod vlivem různých kultur, máme tu evropské, americké, indiánské tradice. A americké indiány snad lze trochu srovnávat s Romy, kteří přišli do Evropy, vždyť byli také odjakživa nomády a tehdy i dnes trpí předsudky, jaké si o nich děláme, ačkoliv přitom sami čerpáme z jejich kultury, jazyka a tradic. Bez indiánů by Evropané bezpochyby v Americe nepřežili. Máme za sebou vzájemné války, ale i zkušenosti spojenectví, často i smíšených rodin. U nás říkáme, že všichni Američané mají indiánskou krev, ať už v žilách nebo na rukou.
Nezdá se vám, že jak se svět globalizuje, naopak narůstá v jednotlivých regionech napětí a strach z odlišnosti?
Než vůbec mluvit o globalizaci, mluvme rovnou o rasismu a intoleranci, které zuří odjakživa. Jen budou možná mít s nástupem globalizace více příležitostí, jak se projevit, ale tohle násilí vždy zůstává stejným násilím. Zvířata - a člověk není výjimkou - mají strach z toho, co neznají. A vy se můžete pokusit je pomalu zkrotit. Jediné řešení je, že budeme zvědaví a budeme se snažit odlišné poznávat. Od dramatu César a Drana nelze očekávat, že se v něm dozvíte cosi převratně nového o Romech. Ale jestliže bude publikum naslouchat mému, jak říkám, předstírání a zároveň bude číst text jako vzkaz proti intoleranci, budu mít pocit, že jsem něčeho dosáhla.