Jeho kapela je nabitá vynikajícími muzikanty, kytarista Albert Lee i hráč na klávesy Chris Stainton doprovázeli Erica Claptona. S Claptonem spolupracoval i zpívající kytarista Andy Fairweather-Low, který kdysi vedl vlastní skupinu Amen Corner a objevil se i po boku člena Pink Floyd Rogera Waterse nebo v The Who. K mikrofonu se postaví další legenda blues a soulu, zpěvák Eddie Floyd (1935), který je autorem a interpretem řady rhythmandbluesových hitů.

Co pro vás znamená zpívat s kapelou Billa Wymana?

Je to fajn, Bill je výbornej kluk a má výbornou kapelu. Hraju s ním necelý rok, ale znám ho dlouho. Při práci na filmu Blues Brothers 2000 jsme se rozhodli, že až nastane vhodná doba, tak bychom spolu mohli vystupovat. Už jsme projeli celou Anglii, kde jsem odehráli 36 koncertů, a teď mě Bill přizval na další turné.

Co budete zpívat?

Vždycky zařazuji nějaké svoje písně  jako 634, které pravidelně uvádím od dob filmu Blues Brothers 2000. Asi dojde i na Raise Your Hands, což je další píseň, kterou jsem napsal před mnoha lety. Pamatuji, že v šedesátých letech, když jsem jel vůbec poprvé do Anglie, tak byla v žebříčku hned za Knock One Wood, kterou jsem udělal se Stevem Cropperem. Tyto dvě písně měl taky hrozně rád Bruce Springsteen, často je hrál a velmi dobře. Uvedli jsme je i na společném vystoupení v Memphisu a nahráli je na jeho desku 75-85.

Proč jste se zaměřil na blues?

Je to podobné jako u řady umělců přede mnou. Ovlivnilo mě, co jsem slyšel kolem sebe, a měl jsem šanci dělat stejný druh muziky. Začínal jsem se skupinou Falcons, v roce 1959 jsme měli hit Your So Fine. Pak přišlo I Find a Love, obsazení kapely se změnilo, přišel do ní Wilson Pickett a podepsal jsem smlouvu s firmou Stax. Měl  jsem to štěstí, že jsem mohl zůstat u muziky.

Jak jste se cítil, když jste viděl anglické skupiny hrát elektrické blues?

To bylo skvělé, viděl jsem, že se tato muzika nehraje jen u nás doma. Doopravdy mě to zasáhlo. A dalo mi to šanci s touto muzikou jezdit, nejprve do Anglie a pak i po celém světe. Blues bylo velké.

Nežárlil jste na úspěch britských kolegů?

Ne, každý člověk je trochu odlišný a uplatňuje odlišný přístup, všichni se přitom vraceli k počátkům, ke stejnému druhu hudby, k blues. Rollig Stones byli opravdu jako ten kámen, co se valí. Tehdy jsem poprvé poznal Billa, ale také jsem se setkal s Animals. Lišili se od sebe, ale všichni měli syrový hrubý zvuk stejně jako nahrávky Stax, jejich hudba byla skutečná, nebylo v ní nic umělého.

Nevyčerpávají vás turné?

Kdybych je nenáviděl, tak bych nikdy hudbu nehrál. Hudba je můj život, vždycky se seberu a přidám k nějaké kapele. Je to výzva. Jasně že můžete být unaven, je to psychicky i fyzicky vyčerpávající, ale musíte zůstat silný. Když hrajete, potkáváte skvělé lidi.