Elánu nezbývalo než nasadit sérii svých léty prověřených hitů. Dominovaly jim Ulica, Vymyslená, Královna bielych tenisiek, instrumentálně zahraná Kým som sám či Voda, čo ma drží nad vodou. Bylo by ale možná výhodnější pustit si je ze starých desek v klidu domova a moci si k tomu beztrestně zapálit cigaretu.

Skladby totiž skutečně zněly jako z dávných nahrávek. Z dnešního pohledu nesmírně ploše, bez emocí, unaveně, mrtvolně.

Majákem v té šedé hmotě byly jen výrazné melodické motivy a znalost diváků, kteří ostříleni dávným poslechem podvědomě poznali, co právě Rážova parta na pódiu přehrává, a po paměti se přidali. Koncertem ale nežili, v sále bylo vlažno.

Na pódiu navíc leckdy zaskřípaly vokální party, zaznělo trestuhodně bezpohlavní sólo na dvoje bicí a poněkud tragikomický rozměr večera korunoval zvukař, který tu a tam vytáhl nějaký nástroj bezesmyslu tak hlasitě, že to připomnělo hlukový efekt ze superakčního hollywoodského trháku nejnižší třídy.

Elán by se takto trápit neměl.