Právě jste převzal jubilejní desátou Literární cenu Knižního klubu za románovou prvotinu Děvčátko, rozdělej ohníček. Jaký je to pocit?

Úžasný a ohromný. První pocity jsou nesdělitelné a neopakovatelné. Všechno zesiluje kolotoč akcí kolem předání, takže to budu moci zhodnotit asi až s odstupem. Je to pro mě úplně nová situace.

Co bylo posledním podnětem, abyste se dal do psaní příběhu romského chlapce Andrejka, který putuje mezi rodnou Vyšnou Poljanou, Prahou i nejrůznějšími výchovnými ústavy?

Příběh jsem si vymyslel, i když vypadá reálně. Psal jsem ho jako alegorii. Hlavním tématem není on ani prostředí romské nebo gádžovské. Je to snaha popsat život jako podobenství cesty. Jako pohyb, neustálou proměnu, změnu vztahů. Důležité je pro mě i vnímání energie, která se mění a přelévá do různých forem. Prvotním úmyslem nebylo popsat příběh romského chlapce, ani folklórní zvyky. I když svůj význam sehrála inspirace cikánskou hudbou a zkušeností lidí, kteří jsou po tisíc let stále na cestě.

Kritici soužití s Romy říkají, že by se k těmto otázkám měli vyjadřovat lidé, kteří s nimi bydlí v jednom domě. Jaká je vaše zkušenost?

Už čtrnáct let bydlím v Odrách v domě s Romy, jako kluk jsem třináct let žil v Rokycanech, takže mám určitou zkušenost. Na moje psaní to ale nemělo velký vliv, inspiraci jsem tady nečerpal. Romská komunita je poměrně uzavřená a není jednoduché do ní proniknout.

Máte pocit, že je reálné sblížení komunit, kterým se obvykle říká minoritní a majoritní?

Nejsem si jistý, jestli se sblížením, splynutím neztratí to, proč nazýváme Romy etnikem. S trpkostí sleduji, že se prvotní kultura rozpouští, vytrácí se mateřská řeč. Cikáni byli na Slovensku i na Moravě nositeli hudebnosti. Třeba na jižní Moravu přinesli cimbál, úžasná hudba tohoto regionu by bez nich nebyla vznikla.

Z pouti po Evropě přinášeli další vlivy. Španělské flamenco by bez nich neexistovalo. Asimilace má tak i negativní rysy. Nejsem soudce a nedokážu posoudit všechny souvislosti. Jen bych byl rád, aby se případné konflikty vyřešily s prospěchem pro všechny strany. Záleží opravdu na všech.

Andrejko vlastně putuje za domovem. Hledá ho. Co znamená domov pro vás?

To byla jedna z otázek, na kterou jsem si potřeboval odpovědět. Domov nejsou čtyři stěny, ulice, dům, ale lidé, s nimiž žijeme. Dal jsem do knihy svoje zkušenosti. Nakonec nemohu napsat nic, co do mě kdy nevstoupilo. Osobně jsem si prošel podobnou cestou, jako hrdina knížky. Jsem přesvědčen, že pro člověka je důležitý pocit prostoru a svobody.