Hlavní obsah

Divadlo 2005: Politika, emoce a hadrový sex na jevišti

Právo, Radmila Hrdinová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Více než čtyřicet představení nabídl 13. ročník festivalu Divadlo 2005, který se konal od středy do neděle v Plzni. Při nejlepší vytrvalosti se nedalo stihnout vše z hlavního i off-programu, takže pozornost se upínala spíše k zahraničním než k domácím inscenacím, vybíraným z loňské sezóny.

Článek

Blok pobaltských režisérů zahájil litevský Oidipus, o němž v Právu již byla řeč, pokračoval lotyšskou inscenací Dlouhý život, jež formou divadelně stylizované "reality show" konfrontoval diváky se stářím, a rozdělil je tak na skupiny, jež toto téma vnímaly emotivně, s groteskním odstupem, případně je vůbec nezasáhlo. Nicméně inscenace režiséra Hermanise v mnoha divácích zanechala znepokojivou stopu.

Polská inscenace Gombrowiczovy Svatby estonského režiséra Nuganena představovala klasické, herecky i výtvarně přehledné a čisté divadlo, jehož problém spočíval spíše v míře divácké koncentrace na nikoli snadný text. Podobně nepřekvapivě působila razantně zkrácená Strindbergova Slečna Julie z dalekého ruského Omsku.

Velké diskuse vyvolal Macbeth britské skupiny Out of Joint, která Shakespearovo drama využila k politickému divadlu o genocidách Afriky. Ne vše v tomto kontextu ze Shakespeara fungovalo, ale inscenaci nelze upřít atraktivitu a v řadě případů i hereckou sugestivitu.

Loutkový de Sade byl zklamáním

Se zvědavostí byl očekáván loutkový Markýz de Sade maďarského režiséra Alföldiho, ale vyvolal spíše zklamání. To, nač si netroufne činohra, tj. odehrát nejvíce šokující momenty ze Sadeho exkurze do lidské sexuality, se Maďaři pokusili uchopit za pomoci látkových manekýn. Výsledek nebyl nijak převratný, přesto měl jisté zajímavé momenty, spočívající především v konfrontaci loutkové a živé tělesnosti.

Dvěma inscenacemi se představilo slovenské divadlo. Multinárodní projekt Sclavi - Emigrantova píseň režiséra Viliama Dočolomanského vyvolal obdiv obrovským hereckým nasazením, v němž se pojí vynalézavá pohybová obratnost s profesionální muzikalitou, zatímco Cyrano Slovenského národního divadla v režii Vladimíra Morávka, který měl být festivalovým vrcholem, přinesl rozpaky z mlhavého tvaru inscenace i matných hereckých výkonů takových osobností, jako je Martin Huba či Diana Mórová.

Festival ukázal divadlo, jaké v konkrétním evropském časoprostoru je, ne jaké bychom ho chtěli mít. Výběr inscenací nemusí (a ani nemůže) vystihnout všechny rysy tohoto obrazu a je otázka, zda je zvolený úhel pohledu dost vyhraněný anebo pouze "festivalově" atraktivní. Ale díky i za ono pestrobarevné festivalové nahlédnutí.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám