Dáváte přednost režisérům debutantům nebo zkušeným filmařům?

Autor nemá právo výběru, má jen poradní hlas. Rozhodují producenti. S jejich návrhem jsem souhlasil. Proběhly sbližovací schůzky, aby se ukázalo, jestli to půjde, nebo ne. Ukázalo se, že ano.

Scénář původně vznikal jako pětidílný seriál. Jaký je rozdíl mezi psaním seriálu a celovečerního filmu?

Nešlo o žádné sitkomy na půl hodiny, ale o pět hodinových dílů. Takže to ani klasický seriál neměl být. Nejsem scenárista, učím se to řemeslo za pochodu. Báječná léta pod psa ani Výchova dívek v Čechách nevznikly podle mého scénáře.

Dobře si ale pamatuji, jak jste mi říkal, že byste další psal raději sám. Které scénáře podle vašich knih jsou nyní ve hře?

Poprvé jsem napsal Zapisovatele otcovské lásky s Václavem Šaškem, což se nerealizovalo. Napsal jsem až Román pro ženy. Teď pracuji na Případu nevěrné Kláry, který by měl Filip Renč točit v příštím roce.

Román pro ženy patří už k úspěšným. Neměl jste o jeho budoucnost zpočátku strach?

Při vší skromnosti jsem věřil v divácký úspěch. Povzbuzující bylo, že tři čtvrtiny recenzentů se shodly, že v žánru lehké romantické komedie film obstál. To mě také potěšilo.

Román Účastníci zájezdu patří k vašim nejlepším věcem. Máte radost, že dostal šanci zrovna on?

Napsal jsem ho před deseti lety, dneska bych už řadu věcí udělal jinak. Třeba bych tam netahal boje s kritiky. Mám radost, že postavy žijí dál. Nedávno mi volaly dvě učitelky z Liberce, že se vrátily ze zájezdu, a první věta, kterou od řidičů slyšeli, zněla: Hnědé podšálky vracejte. Román se trefil do nálady i zkušeností lidí. Troufal bych si říci, že film může mít větší nároky. Má se za to, že filmy jsou tzv. pro náročné nebo divácké, což je bráno jako protiklad. Byl bych rád, kdyby tento film ukázal, že tomu tak není.