Kučera patří k hlavním představitelům současné české dokumentární fotografie. Je známý svou schopností získat si neobyčejnou důvěru lidí, které fotografuje a dostávat se tak do nejintimnějších situací, neboť právě tam je sledovaný problém nejobnaženější.

Grant na bezdomovce

Už od svých prvních momentek z konce šedesátých let projevuje výrazný zájem o sociálně okrajové společenské skupiny, společenskou majoritou morálně nebo ekonomicky perzekuované. Ze sedmdesátých let pocházejí soubory Strahovské koleje, Domov důchodců, Pasťák, Milenci na jednu noc a snímky z cest do Rumunska a Moldávie.

V osmdesátých letech se věnoval především užité fotografii architektury. Po listopadu 1989 se k sociálnímu dokumentu vrací, stává se členem skupiny Signum a německé agentury Bilderberg, spolupracuje s časopisem Mladý svět.

Od začátku devadesátých let pracuje na dlouhodobě rozvíjeném projektu Sudety, ve kterém sleduje ztrátu identity s prostředím, ke kterému většina tamních obyvatel nemá vztah, a narušení mezilidských vztahů. Fotografuje devastovaná města, první porevoluční podnikatelské aktivity nebo silniční prostituci.

Poté, co obdržel v roce 1995 v soutěži Czech Press Photo grant vypsaný primátorem Prahy na zachycení současných proměn hlavního města, bez váhání si vybral, co mu bylo bytostně nejbližší: lidi na okraji -prostitutky, žebráky, alkoholiky či bezdomovce z hlavního nádraží.

Reportérské pojetí s autorským rozměrem

Po souboru I taková je Praha následoval další projekt tematicky spjatý s metropolí, nástup erotiky, spoře oděné obsluhy a striptýzu do pohostinství nižší cenové kategorie v souboru Pražské hospody. V posledním do knihy zařazeném souboru Kameny a násilím proti globalizaci z protestních akcí v září 2000 prokázal i své mimořádné reportérské schopnosti. Přestože byly snímky pořízeny během několika hodin, přecházejí z pouhého záznamu dramatických událostí do nadčasové symboličnosti a nejsou prosty ani výtvarných kvalit.

První Kučerova monografie je kvalitně připravená. Představuje na téměř sto třiceti snímcích výběr ze všech autorových souborů. V jeho přístupu ke snímání prostředí probleskuje kritičnost, i laskavá ironie, která ale je blízká tradici humanistické fotografie, pochopení, prozařovaného a čistého lidství.

Svými aktivitami i charakterem snímků se hlásí spíše k reportérskému pojetí dokumentu. Paradoxně však reportérsky cítěné záběry doplňuje o subjektivní autorský rozměr prostřednictvím rozsáhlých glosujících popisků. Ty soustředí pozornost na autora, mnohdy přinášejí dobové reálie z fotografií nečitelné, často jsou patetické, většinou však komentář doříkává zcela vše a divákovi bere i poslední možnost osobní interpretace. Nenabízí mu jinou možnost, jak se podílet na fotografiích, než žasnout.

Jaroslav Kučera: Lidé, které jsem potkal, úvodní text Daniela Mrázková, Kant