Tyto přednosti podtrhl letošní letní africký divadelní týden Ecritures d'Afrique v pařížské Comédie Francaise. Na scéně divadla Théatre du Vieux-Colombier (Starý holubník) se představilo prostřednictvím čtení, divadelních představení, výstavy fotografií, formálních i ryze přátelských setkání několik desítek divadelníků z Afriky; autorů, herců, režisérů, výtvarníků, hudebníků, ředitelů divadel a festivalů. Akci pořádala hostitelská scéna spolu s francouzským ministerstvem zahraničních věcí a jeho sekcí Afrique en créations (Tvůrčí Afrika).

Jejich ambice i finanční prostředky nebyly ovšem tak vysoké jako u organizátorů reprezentativní výstavy současného afrického výtvarného umění Africa Remix, která proběhla od 25. května do 8. srpna v Centre Pompidou. Spíše skromná přehlídka současné dramatické tvorby afrických autorů v porovnání s tím, co všechno tento kontinent z oblasti divadelních umění může nabídnout, se však i přesto stala významnou událostí.

Divadla a galerie se otvírají africkému umění

Comédie Francaise jako hlavní strážkyně francouzského národního divadelního dědictví totiž překročila svůj stín a začala se otevírat žijícím autorům a soustavněji se věnovat impulsům vycházejícím z kultur dosud Evropou neobjevených či nedoceněných.

Mezníkem byl rok 2003, kdy se po dvaceti letech na hlavní, Richelieuově scéně objevila opět původní hra Marie Ndiaye Papa doit manger (Tatínek musí dostat najíst) -a byla zároveň prvním krokem směrem k Africe. A to nejen díky senegalským kořenům autorky, ale především obsazením a přijetím do souboru vůbec prvního afrického herce, Bakary Sangaré, kterého i u nás známe z Brookových inscenací.

Letos na jaře pak například Comédie Francaise uspořádala ve svém studiovém prostoru Týden divadla karibské oblasti. Na počátek příštího roku chystá obdobný projekt, tentokrát věnovaný Oceánii, a 18. června 2006 má v plánu uvést jednorázovou akci: čtení z antologie nové černošské a malgašské poezie ve francouzštině, sebrané někdejším senegalským prezidentem, literátem a filosofem Léopoldem Sédarem Senghorem pod názvem Les Orphées noirs (Černí Orfeové). V Richelieuově sále se má při této příležitosti dokonce exkluzivně shromáždit celý soubor.

Setkání s africkými autory a jejich hrami v divadle Starý holubník bylo symbolické, neboť právě toto místo v roce 1913 zasvětil francouzský divadelní reformátor Jacques Copeau modernímu divadlu a zejména dramatikům a jejich dílům.

Pověst divadla objevujícího nové autory pěstuje Starý holubník také od roku 1993 jako "druhá scéna" Comédie Francaise. Snaha upozornit alespoň na čtyři texty současných afrických autorů je možná pro historii stejným mezníkem, jako byla v roce 1944 zde uvedená premiéra Sartrovy hry S vyloučením veřejnosti nebo v roce 1947 Artaudova slavná přednáška-konfese. Možná bychom si proto mohli zapamatovat jména Dieudonné Niangouna, Koulsy Lamko, Marcel Zang nebo Koffi Kwahulé.

Tohoto rodáka z Pobřeží Slonoviny Salon představil českým čtenářům už na jaře 2002 při příležitosti českého festivalu Tvůrčí Afrika aneb Všichni jsme Afričani, Divadelní ústav mu vydal v překladu Michala Lázňovského hru Nestyda (Petite Souillure), kterou v roce 2004 uvedli v režii E. Salzmannové a M. Horanského v Disku studenti DAMU, a v roce 2003 s jeho hrou Bintou hostoval na festivalu Divadlo evropských regionů v Hradci Králové divadelní soubor L'Oiseau Mouche (Kolibřík) z Roubaix.

V Paříži se letos Kwahulé představil nejen jako autor své nové hry Blue-S-Cat (vyšla v květnu 2005 v nakladatelství Editions Théatrales), ale také jako režisér scénického čtení svého textu, který je jakousi černou komedií odehrávající se v porouchaném výtahu. Absurdní groteska může být chápána také jako ironická metafora mezního vztahu mezi mužem a ženou, neboť ve výtahu uvízne On a Ona. Navzájem se pozorují, čtou si myšlenky, nedůvěřují si, ale možná se i vzájemně přitahují...

Jejich vnitřní i vnější dialogy a monology jsou, jak u Kwahulého bývá zvykem, rytmizovány až do podoby jakéhosi kakofonického dueta končícího mužovou smrtí - žena znejistí neustálou přítomností jeho ruky v kapse kalhot natolik, že ho nakonec ubije podpatkem svého střevíce.

Koffi Kwahulé, který nyní již polovinu svého života strávil ve Francii, je jedním z nejhranějších a mezinárodně nejuznávanějších afrických autorů. Jeho hry jsou příkladem toho, co bychom mohli označit jako dramatiku třetího tisíciletí -kosmopolitní, všelidské, multikulturní, světové.

Koffi Kwahulé, Koulsy Lamko i Dieudonné Niangouna

Ke stejné generaci let osmdesátých minulého století patří spolu s Koffim Kwahulém i další dva uvedení autoři. Marcel Zang pochází z Kamerunu, ale od svých devíti let žije ve Francii, v současné době v Nantes. Je autorem několika her, z nichž v rámci festivalu zazněla hra La Danse du Pharaon (Tanec Faraona).

Během jednoho dne je Max, právě propuštěný z vězení, konfrontován s nastalými novými skutečnostmi ve svém životě. Ze setkání s lidmi a místy, jež patřili k jeho dřívějšímu životu, se postupně stává zlý sen.

Také Koulsy Lamko je světoběžník. Narodil se v Čadu, ale postupně žil v Burkině Faso, Pobřeží Slonoviny a ve Rwandě. Nyní vyučuje na Národní autonomní univerzitě v Mexiku frankofonní literaturu. Za hru Ndo kela ou L'initiation avortée (Ndo kela aneb Zmařená iniciace) obdržel v roce 1989 cenu v soutěži radia RFI.

Text vznikl jako pocta Thomasi Sankarovi, prezidentovi Burkiny Faso, který byl zavražděn v roce 1987. Z původně zamýšlené dokumentární hry se však vyklubala univerzální poetická paralela o střetu mladých a starých.

Lamkův text byl jako jediný ve Starém holubníku plně předveden herci z Beninu, Guinei, Čadu, Toga, Kamerunu, Burkiny Faso a Senegalu. Při vzniku inscenace se sešlo mnoho významných afrických umělců, například light-designér Nabil Boutros, v Paříži usazený Egypťan, výtvarník, scénograf a fotograf, jehož originální portréty vybraných afrických dramatiků mohli diváci zhlédnout ve foyeru divadla. Dramaturg inscenace, která, stejně jako všechna uvedená čtení, má naplánované turné po frankofonním světě, Kouam Tawa, je zároveň úspěšným kamerunským dramatikem nejmladší generace, stejně jako režisér Rodrigue Norman z Toga.

Mladým autorem je také Dieudonné Niangouna z Konga, z jehož tvorby dramaturgie divadla vybrala "veselou tragédii" La mort vient chercher chaussures (Smrt šla hledat boty) o vojáku Entochovi, jenž podle všeho padl v bitvě, ale nemá klid, dokud nenajde ztracenou vojenskou botu. Jeho návrat však poněkud znepokojí všechny živé...

O všech těchto autorech podobně jako o Kwahulém zřejmě brzo uslyšíme i u nás prostřednictvím českých překladů a inscenací. Ve Francii žijící autor z Konga, Caya Makhele (Salon č. 308, Právo 6. 3. 2003), byl hostem festivalu Tvůrčí Afrika v roce 2003 a na pražském veletrhu Svět knihy řekl: To, že se ve Francii konají akce seznamující veřejnost s africkými autory, divadly, kulturou a uměním, je dobře. Ale nás Afričany přece jenom pojí s Francií bolestné pouto z minulosti. Já vidím budoucnost afrického divadla spíš na východě, třeba v Česku. Myslím na to již od své první návštěvy v Praze.