Článek
Stanislav Komárek: Leprosárium
Už čtvrtý svazek (v bibliografii pátý, neb první vyšel ještě jednou, ale pod jiným názvem) úvah a cestopisů biologa a filosofa, z nichž některé mohli jako první číst také čtenáři Salonu (dále vycházely též ve Vesmíru, Prostoru aj.).
Představovat Komárkův pozorovací smysl a pozoruhodné závěry bylo by tedy nošením sov do Atén. Přesto si neodpustíme připomenout autorovu těžko zaměnitelnou veselou skepsi, když v úvodu této knihy připomíná: Není třeba příliš velkého důmyslu, abychom nahlédli, že světské věci pomíjejí jako sníh na slunci, že jsme v zásadě mrtví na dovolené a po většině z nás neštěkne ani onen příslovečný pes, za našich životů, ani kdy později.
(Petrov)
Z překladů:
Pauline Réageová: Příběh O Návrat do Roissy
Českému čtenáři přichází do ruky s odstupem padesáti let kniha, která byla svého času nejlegendárnějším sadomasochistickým textem. Pod pseudonymem ji napsala Dominique Aury, francouzská intelektuálka a členka redakce Nouvelle Revue Francaise. Ke svému autorství románu plného touhy a rozkoše sebedestrukce, k příběhu ženy zavřené k potěše mužů v zámku Roissy, se přiznala až ve věku šestaosmdesáti let.
Svěřila se, že tehdy chtěla napsat milostný dopis ve formě románu, byla zamilovaná do filosofa, literáta a spisovatele Jeana Paulhana: Nebyla jsem už mladá, ani krásná. Nezbývalo mi, než najít jiné zbraně... Paulhan údajně nevěřil, že by byla něčeho podobného schopna, a v předmluvě píše: Konečně žena, která souhlasí! Která souhlasí s čím? S tím, co ženy odjakživa odmítají (a zejména dnes). (...) Je jen málo mužů, kteří netoužili mít svoji Justinu. Ale žádná žena, pokud je mi známo, doposud netoužila jí být. Nebo přinejmenším ne nahlas, s tak hlasitým nářkem a sténáním, s tak odzbrojující silou, s tak dravou touhou po utrpení a ochotou jdoucí až do roztrhání těla i duše.
(Přeložil Matěj Turek. Host)
Jejich jest království
O etickém chování vůči zvířatům a jejich osudu
Nemusíme být vegetariány, abychom souhlasili, že krutost, s jakou valná část potravinářského průmyslu zachází se zvířaty, je zbytečná a obrací se proti člověku, třeba jen ve snížené citlivosti vůči nám samým. Původně chemik Jan Čejka odešel v roce 1968 do exilu a jako životní úkol si postupně zvolil ochranu hospodářských zvířat a zmírnění jejich utrpení.
Do útlého svazku vybral úvahy tří předních kolegů - M. Scullyho, M. H. Bernsteina a především J. M. Massona, autora i u nás už známých knih Když sloni pláčou, Psi v lásce nikdy nelžou a Když se zvířata kamarádí.
(Přeložil Viktor Faktor. Práh)