Od rána jsem jim vysvětloval, že se zajímám spíš o místní obyvatelstvo než o muzea a kostely -a proto bychom měli zajít raději na trh. Přesto trvají na svém; je svátek, tržnice je zavřená. "Kam jdeme?" "Do kostela." Já to věděl.

"Dnes má u nás svátek velice zvláštní světec, určitě bude zajímat i vás. Podíváme se k jeho hrobu. Ale na nic se neptejte a věřte, že někdy můžeme příjemně překvapit i spisovatele." "Jak je to daleko?" "Autem dvacet minut." Dvacet minut je obligátní odpověď: samozřejmě vím, že to bude trvat mnohem déle. Ale dosud mi ve všem vyhověli, takže tentokrát raději ustoupím.

Je nedělní dopoledne v arménském Jerevanu. Smířeně sedím v autě, dívám se do dálky na zasněžený Ararat, pozoruji krajinu kolem. Kéž bych se tu mohl procházet, místo abych trčel v téhle plechárně. Moji hostitelé se snaží být milí, ale já jsem myšlenkami jinde a netečně přijímám "zvláštní turistický program". Nakonec přestanou udržovat konverzaci a dál ujíždíme mlčky.

Za padesát minut (já to věděl!) dojedeme do jakéhosi městečka a zamíříme do přeplněného kostela. Vidím, že muži mají na sobě oblek a kravatu, je to zřejmě společensky významná událost a já si v tričku a džínsech připadám směšný. Vystoupím z auta, čekají na mě lidé ze Svazu spisovatelů, předají mi květinu, procházejí se mnou davem, který se účastní mše, za oltářem sestoupíme po schodech a ocitnu se před hrobkou. Tam zřejmě spočívá ten světec, ale dřív než květinu na hrob položím, chci přesně vědět, komu vzdávám úctu. "Je to svatý Překladatel," zní odpověď. Svatý Překladatel! V tom okamžiku mi vhrknou do očí slzy.

Dnes je 9. října 2004, to město se jmenuje Oshakan a pokud vím, Arménie je jediné místo na světě, které uznává jako státní svátek Den svatého Překladatele, svatého Mesropa, a slaví jej vskutku velkolepě. Svatý Překladatel kromě toho, že vytvořil arménské písmo (jazyk už existoval, ale jen v ústní podobě), věnoval celý život tomu, že překládal do rodného jazyka tehdejší nejvýznamnější texty - psané řecky, persky nebo cyrilicí. Se svými žáky se ujal obrovského úkolu přeložit bibli a hlavní klasiky své doby. Tehdy kultura jeho země získala svou vlastní identitu a udržuje ji dodnes.

Svatý Překladatel. Držím v ruce květinu, myslím na všechny ty, které neznám a možná ani nebudu mít příležitost poznat, ale kteří mají v téhle chvíli v rukou mé knihy a snaží se ze sebe vydat to nejlepší, aby věrně tlumočili, oč se se svými čtenáři snažím podělit. Především však myslím na svého tchána Christiana Monteira Oiticicu, povoláním překladatele. Dnes přihlíží této scéně ve společnosti andělů a svatého Mesropa. Vzpomínám si, jak vysedával u svého starého psacího stroje a častokrát si stěžoval, jak je jeho práce špatně placená (což je bohužel pravda dodnes). Ale hned mi vysvětloval, že skutečným motivem téhle jeho činnosti je touha zprostředkovat znalost něčeho, co by se bez překladatelů nikdy k jeho spoluobčanům nedostalo.

V duchu se pomodlím za něj, za všechny, kdo mi pomáhali s mými knihami, i za ty, kdo mi umožnili číst díla, k nimž bych jinak neměl přístup, a tak - anonymně - pomohli utvářet můj život a můj charakter. Když vyjdu z kostela, uvidím děti, jak kreslí abecedu, sladkosti ve tvaru písmen, květiny a zase květiny.

Jakmile člověk ve své pýše postavil babylonskou věž, Bůh ji zničil a všichni začali mluvit různými jazyky. On však ve své nekonečné milosti stvořil také určitý typ osob, které měly mezi lidmi znovu budovat mosty, umožňovat dialog a šíření myšlenek. Ony muže a ženy, jejichž jméno se mnohdy ani nenamáháme vyhledat, otevřeme-li knihu cizího autora - překladatele.

Pro Salon text přeložila Pavla Lidmilová.