Momentálně vydáváte na 2 CD svá první dvě alba z let 1993 a 1994. Proč jste se k nim vrátili?

Toman: Mrzelo nás, že nebyla k sehnání naše kompletní diskografie, protože první dvě alba se naposledy lisovala v roce 1996. Poslední zásoby ze skladu se prodaly o rok později. Když jsme se jako Support Lesbiens v roce 2001 vrátili, lidé se nás ptali, kde by mohli starší desky sehnat. My je museli odkazovat buď na bazary, nebo aby to zkusili přes inzerát. Teď už si je budou moci koupit normálně. Je zajímavé, že první myšlenky na reedici dvou prvních alb jsou z roku 2001.

Nebudou fanoušci skupiny vcelku tvrdým zvukem starých desek zaskočeni?

Toman: To samozřejmě mohou být. Já si ale myslím, že deska So, What? není až tak tvrdá, protože jsme byli spíš takoví mladí pankáči. Ani její zvuk není až tak kvalitní. Medicine Man je už díky anglickému producentovi Kenny Jonesovi tvrdší, má koule, je to typická crossoverová deska.

Domnívám se, že po technické a zvukové stránce je to jedna z nejlepších desek podobného ražení u nás vůbec. Pro nás je to především nostalgie. Když si fanoušek, který má rád skladbu Cliché, koupí staré desky, může být překvapený, ale ne naštvaný.

Co se ti vybaví při poslechu obou starých alb?

Toman: Když poslouchám So, What?, vzpomenu si, jak jsme byli se všemi našimi tehdejšími spolupracovníky ve studiu Sono u Milana Cimfeho a na to, jak mu smrděly nohy. Byli jsme mladí a nic jsme nevěděli. Při poslechu desky Medicine Man si zase vybavím ostravské studio Citron. V půlce natáčení nám došly peníze a my chodili na kukuřici do batohů a čtrnáct dnů jsme s tím museli vystačit. Neměli jsme peníze, všechny jsme vrazili do studia.

Jak vzpomínáte na začátky Support Lesbiens v roce 1992?

Toman: Když jsme začali hrát, šlo to strašně rychle. Na českém trhu chyběla spousta muziky. Jezdilo se hrát do klubů, kterých u nás byly mraky. V každém pidiměstě byl klub, všude byli lidé, kteří měli bradky, nosili mikiny a poslouchali crossover, protože to bylo "in".

Michal: Existoval silný blok klubových kapel, do kterého patřili například Jolly Joker And The PBU, Kurtizány z 25. avenue, Sluníčko, Priessnitz nebo Walk Choc Ice. Byly dokonce festivaly a akce, na kterých hrály pouze ony. Postupem času ale některé zanikly, další se rozešly, zastavily se. My se udrželi, byť s pauzou. Podařilo se nám zachovat myšlenku Support Lesbiens.

Jaká ta myšlenka byla?

Michal: Je pořád stejná. Řekli jsme si, že se budeme snažit dělat muziku co nejlépe a musí nás bavit. Když nás to v roce 1997 bavit přestalo, bez skrupulí jsme se na to vykašlali. Jenom ve skrytu duše jsme tenkrát počítali s tím, že se ještě někdy vrátíme.

Jaká je česká klubová scéna dnes?

Michal: Když to srovnám se začátkem devadesátých let, nacházím rozdíly úplně ve všem. Jsme starší, vyvinuli jsme se jako lidské osobnosti, společnost se posunula a vše se odráží i v hudbě. Kapely dnes mají mnohem lepší technické podmínky, ale hůře se prosazují. Pokud o to stojí, musí být pragmatičtější a hudebně mnohem vyzrálejší, než byly skupiny na začátku devadesátých let. Pro spoustu lidí je hudba jenom byznys. Když někdo začne dělat dobrou muziku, musí počítat s tím, že na něm bude chtít spousta lidí vydělat.

Vy jste byli tak populární, že jste brzy podepsali vydavatelskou smlouvu u Sony Music. Prý dokonce na celých osm desek, což je dodnes věc velmi neobvyklá. Bylo to tak?

Toman: Řeknu vám přesně, jak to bylo. Úplně první nás oslovila společnost Bengál Records. Ve chvíli, kdy jsme vlezli do studia, začali jsme točit a studio mělo dostat zaplacenou zálohu, ukázalo se, že bude problém.

Natáčení se zastavilo, ale najednou se ozvali ze Sony Music, kteří u nás tenkrát začínali, že je to zajímá. Nabídli nám, že se vyrovnají s Bengál Records a doplatí studio. Je pravda, že jsme s nimi podepsali smlouvu na osm desek. Pamatuji si, že byla v angličtině. Později jsme se dozvěděli, že vlastně nebyla platná. Ukončili jsme ji dodatkem v roce 1997, kdy jsme se rozešli.

K té době patří také kultovní klub U Zoufalců, který byl v Celetné ulici v Praze a pro vás plnil funkci klubu domovského...

Toman: Klub U Zoufalců začal dřív, než kapela Support Lesbiens vznikla. Byl to sklep, kam nejdřív chodila partička chlastat na uhlí. Později vyklidila jednu místnost, dala tam pípu, vyklidila další a zjistila, že dole pod nimi je ještě jedna obrovská místnost. Od roku 1992 se Zoufalci postupně rozšiřovali. Kryštof Michal tam pak točil za barem pivo.

My vznikli na konci roku 1992 a první koncert jsme měli v Roxy. Hned po Vánocích jsme vystupovali U Zoufalců. Dva dny před námi tam hráli finští Waltari, kterým tehdy během vystoupení omdlel z toho vedra bubeník a nedohráli. Na nás bylo také vyprodáno a byli jsme pyšní, že jsme dohráli a nikdo z nás neomdlel.

Byl to skvělý klub. Skončil proto, že se dělal pankovým stylem a všechno se tam dělo bez povolení, načerno. Dříve nebo později na to někdo musel skočit. Podle mě to byl nejlepší klub v Praze.

19. října vyrazíte na turné. Nabídnete divákům i písničky z prvních dvou desek?

Toman: Odehrajeme sedm koncertů v halách pro dva až pět tisíc lidí. Jako speciální host s námi vystoupí skupina Another Way. Počítáme s tím, že zahrajeme asi tři čtyři nostalgické vzpomínky. Doufám, že to lidi skousnou.