Vyzbrojil se dobře. Jubilejní album si pohlídal osobně a k ruce si přizval jednoho z nejváženějších producentů současnosti Nigela Godricha. Ten pracoval s takovými esy, jakými jsou Travis, Radiohead nebo Beck.

Nahrávali dva roky ve studiích v Londýně a Los Angeles a namísto odlehčeného a moderního zvuku postbritpopového typu, jak by se od Godricha dal očekávat, se dohodli na návratu ke kořenům.

"Nechtěl jsem nahrávání uspěchat," říká McCartney. "Vydavatelská firma měla nějakou představu a snažila se mě přesvědčit, abych se jí podřídil. Já si ale chtěl naplnit vlastní vize. Myslím, že bylo důležité počkat s vydáním do chvíle, kdy budu o desce stoprocentně přesvědčen. Postupem času se hudební materiál stával čím dál tím zajímavější a nyní jsem pyšný na to, co se nám podařilo vytvořit."

S deskou jsou tvůrci spokojeni

Producent Godrich přitakává: "Měli jsme stejný cíl. Chtěli jsme nahrát dobrou desku, na které by Paul byl sám sebou. Myslím si, že se nám to povedlo."

Spokojenost obou pánů souvisí i s nadějemi, které McCartney nedávno vyslovil. Je přesvědčený o tom, že deska je dobrý produkt, který se bude uspokojivě prodávat. Připustil, že její úspěch by pro něho byl nejenom potřebnou satisfakcí, ale i důkazem, že lidé chtějí poslouchat jeho hudbu dál. Na předešlých počinech byl ale veselejší, tanečnější a bigbítovější. Jeho posluchači musí přijmout změnu.

"Neznám muzikanta, který by nahrával desku bez přání, aby se co nejlépe prodávala," říká. "Prodejnost už není hanebné slovo, ale je možné to říci i jinak: prostě chci, aby posluchači měli mé desky doma. Kdyby mi na tom nezáleželo, mohl bych hrát někde na ulici a vybírat do klobouku. Nahrávám alba a chci, aby je kupovali lidé z Edinburghu, Clevelandu i Melbourne. Chci se s nimi podělit o své pocity a hudební nálady."

Vzpomínka na Harrisona

Do jedné skladby nepřímo vstoupil již tři roky mrtvý George Harrison, bývalý spoluhráč McCartneyho v Beatles. Při komponování Friends To Go mu prý vedl ruku. "Představoval jsem si, jak píšeme spolu," tvrdí McCartney. "Měl jsem pocit, že jsem George a skládám."

Na sklonku července, necelé dva měsíce před vydáním desky, nevydržel čekání a přijal nabídku britského Radia 2 na realizaci pořadu Sold On Song. Ve studiu přivítal padesát diváků a premiérově jim některé písničky z kolekce zahrál. Při Fine Line, jež desku otevírá, se přítomní diváci mohli k interpretovi jakkoli přidat. Záznam koncertu odvysílá zmíněné rádio v úterý.

Obraz období

Chaos And The Creation In The Backyard zastihuje Paula McCartneyho v poměrně intimní poloze. Týká se to nejenom nálady písniček, které více evokují folkové popěvky než v posledních letech obvyklé rock´n´rollové postupy, nýbrž také sentimentálního zbarvení hlasu tradičně nepříliš výrazného vokalisty i toho, že si ve studiích sám nahrál hned několik nástrojů. Jako by opisoval vlastní svět, který může chápat jen on.

Podobně přistupoval ke svému debutovému sólovému počinu v roce 1970, jenže dnes je mnohem zkušenější. Dávno není divoch bažící po prožitcích za každou cenu, ale solidní (nebo alespoň solidně se tvářící) pán.

Vedle celkem dynamických skladeb Fine LinePromise to You Girl převládají temné a folkrockové kousky, volba, která tolik nepřekvapuje. Nejde o snahu vyrovnat nálady desek z posledních let: McCartney má prostě takové období.

Nicméně neztratil autorský ani aranžérský talent. Disponuje i nadále uvěřitelností, kvůli které mu lze "baštit" i onu pěveckou nevýraznost či do kolekce se vkrádající stereotyp.

Je to průměrné album. Na McCartneyho v novém tisíciletí málo, vedle mnoha vyloženě nepovedených pokusů z podobného ranku ale maják v moři.

Paul McCartney: Chaos And The Creation In The Backyard

EMI, 46:53