Článek
Vyzbrojil se dobře. Jubilejní album si pohlídal osobně a k ruce si přizval jednoho z nejváženějších producentů současnosti Nigela Godricha. Ten pracoval s takovými esy, jakými jsou Travis, Radiohead nebo Beck.
Nahrávali dva roky ve studiích v Londýně a Los Angeles a namísto odlehčeného a moderního zvuku postbritpopového typu, jak by se od Godricha dal očekávat, se dohodli na návratu ke kořenům.
"Nechtěl jsem nahrávání uspěchat," říká McCartney. "Vydavatelská firma měla nějakou představu a snažila se mě přesvědčit, abych se jí podřídil. Já si ale chtěl naplnit vlastní vize. Myslím, že bylo důležité počkat s vydáním do chvíle, kdy budu o desce stoprocentně přesvědčen. Postupem času se hudební materiál stával čím dál tím zajímavější a nyní jsem pyšný na to, co se nám podařilo vytvořit."
S deskou jsou tvůrci spokojeni
Producent Godrich přitakává: "Měli jsme stejný cíl. Chtěli jsme nahrát dobrou desku, na které by Paul byl sám sebou. Myslím si, že se nám to povedlo."
Spokojenost obou pánů souvisí i s nadějemi, které McCartney nedávno vyslovil. Je přesvědčený o tom, že deska je dobrý produkt, který se bude uspokojivě prodávat. Připustil, že její úspěch by pro něho byl nejenom potřebnou satisfakcí, ale i důkazem, že lidé chtějí poslouchat jeho hudbu dál. Na předešlých počinech byl ale veselejší, tanečnější a bigbítovější. Jeho posluchači musí přijmout změnu.
"Neznám muzikanta, který by nahrával desku bez přání, aby se co nejlépe prodávala," říká. "Prodejnost už není hanebné slovo, ale je možné to říci i jinak: prostě chci, aby posluchači měli mé desky doma. Kdyby mi na tom nezáleželo, mohl bych hrát někde na ulici a vybírat do klobouku. Nahrávám alba a chci, aby je kupovali lidé z Edinburghu, Clevelandu i Melbourne. Chci se s nimi podělit o své pocity a hudební nálady."
Vzpomínka na Harrisona
Do jedné skladby nepřímo vstoupil již tři roky mrtvý George Harrison, bývalý spoluhráč McCartneyho v Beatles. Při komponování Friends To Go mu prý vedl ruku. "Představoval jsem si, jak píšeme spolu," tvrdí McCartney. "Měl jsem pocit, že jsem George a skládám."
Na sklonku července, necelé dva měsíce před vydáním desky, nevydržel čekání a přijal nabídku britského Radia 2 na realizaci pořadu Sold On Song. Ve studiu přivítal padesát diváků a premiérově jim některé písničky z kolekce zahrál. Při Fine Line, jež desku otevírá, se přítomní diváci mohli k interpretovi jakkoli přidat. Záznam koncertu odvysílá zmíněné rádio v úterý.
Obraz období
Chaos And The Creation In The Backyard zastihuje Paula McCartneyho v poměrně intimní poloze. Týká se to nejenom nálady písniček, které více evokují folkové popěvky než v posledních letech obvyklé rock´n´rollové postupy, nýbrž také sentimentálního zbarvení hlasu tradičně nepříliš výrazného vokalisty i toho, že si ve studiích sám nahrál hned několik nástrojů. Jako by opisoval vlastní svět, který může chápat jen on.
Podobně přistupoval ke svému debutovému sólovému počinu v roce 1970, jenže dnes je mnohem zkušenější. Dávno není divoch bažící po prožitcích za každou cenu, ale solidní (nebo alespoň solidně se tvářící) pán.
Vedle celkem dynamických skladeb Fine Line a Promise to You Girl převládají temné a folkrockové kousky, volba, která tolik nepřekvapuje. Nejde o snahu vyrovnat nálady desek z posledních let: McCartney má prostě takové období.
Nicméně neztratil autorský ani aranžérský talent. Disponuje i nadále uvěřitelností, kvůli které mu lze "baštit" i onu pěveckou nevýraznost či do kolekce se vkrádající stereotyp.
Je to průměrné album. Na McCartneyho v novém tisíciletí málo, vedle mnoha vyloženě nepovedených pokusů z podobného ranku ale maják v moři.
Paul McCartney: Chaos And The Creation In The Backyard
EMI, 46:53