Doprovázíte Bratry Ebeny i Ivu Bittovou. Jaké to je hrát s nimi?

Protože hraji na kontrabas, jsem především doprovazeč. Nedělá mi problém se přizpůsobit. Hudba ale musí mít jiskru, aby mě zaujala, pak je potěšení se k ní připojit, přidat tam barvu.

S Ebeny se to teď zintezívnilo. Markovi se zastesklo po muzice, takže máme jednou za čtvrt roku pár koncertů, což je příjemná záležitost, je to pro všechny takový svátek. Ale je to dlouhá historie, poprvé za mnou a bubeníkem Janem Nohou přišel Marek, když natáčeli první desku Malé písně do tmy. To jsem byl ještě na vojně. Po dlouhých letech jsem s bratry Ebeny točil i druhou desku Tichá domácnost, to už jsem z legrace říkal, že máme stabilní spolupráci a aby se to potvrdilo, přizval mě Marek i na třetí desku.

Co vás vede k natáčení sólových desek?

Projekty pod mým jménem jsou pro mě na jednu stranu luxusem, na druhou příležitostí realizovat své vlastní hudební představy. Basa má velikou moc, je sice v pozadí, ale zasahuje do harmonie i do zvuku. Neodvazují mne desky basistů, kde je basa pojatá výhradně jako sólový nástroj, kde celou dobu nese melodii a sóluje. U svého posledního alba Present Past jsem se proto snažil o barevnost, i když jsem měl zpočátku strach, že bude stylově roztříštěné. Nakonec se ale ukázalo, že rozmanitost je pro posluchače zajímavější a nebezpečím je spíš opak - fádnost a nedostatek kontrastu.

Nevzdalujete se v poslední skladbě Hi, natočené s členkami Tara Fuki až příliš jazzu?

Dnes je jazz tak doširoka rozkročen, že není problém tam přinést jinou barvu nebo odlišnou instrumentaci. Spousta lidí to tak dělá, napadá mě třeba Brad Mehldau. Je to otázka individuálního vkusu. Někdy bych možná udělal i projekt hozený směrem k jakési alternativní komorní soudobé hudbě.

Jak to, že jste jediným Čechem v souboru, jehož většinu tvoří Poláci?

V roce 1989 jsem se v Bostonu na jazzové škole Berklee College potkal jak s kytaristou Christianem Roverem, tak s pianistou Kubou Stankiewiczem, s nímž jsem se znal už z festivalu Jazz nad Odrou, kde jsme v roce 1986 hráli s Naimou. Po návratu z Bostonu jsme začali pravidelně spolupracovat. Kuba mě seznámil s dalšími skvělými polskými muzikanty, především se saxofonistou Piotrem Baronem, který nakonec přivedl do kapely bubeníka Lukasze Zytu a pianistu Michal Tokaje.