"V tu chvíli nešlo o schizofrenii, ale o to, že matka přestala cítit své děti, že se vytratila schopnost cítit lidi kolem sebe," řekl.

Ale nebyl horší přístup jejího otce, který se na ni dávno vykašlal?

Ve filmu je naznačené, že zmizel, opustil ji i děti a ona je nucena nést svůj osud. Chci ale zdůraznit, že nikoho nesoudíme, ukazujeme její osud, snažili jsme se zachytit rozpad její osobnosti. 

Ve filmu zazní i modlitba. Nakolik je pro vás  důležitá víra?

Je důležitá. Schopnost věřit je jeden největších výdobytků člověka. Za další považuji schopnost odpouštět.

Jak se točí film na vlastní námět a scénář?

Těžko. Člověk musí mít schopnost z díla vystupovat, dívat se na něj zvnějšku a zase se do něj vracet, být uvnitř a vně zároveň. Ale to musí dělat i režiséři, kteří točí cizí scénáře.

Nebylo obtížné natáčet film půldruhého roku?

Bylo náročné udržet v sobě oheň tak dlouho, přikládat pod něj polínka, i když už žádné nemáš, tak stejně musíš hledat další.

Proč jste natáčel film v Mostu?

Když jsem měl hotovou první verzi scénáře, věděl jsem, že se příběh má odehrávat v tom, čemu říkám postindustriální krajina - kvůli metafoře, co s námi dělá technika a jak duše upadá. Projeli jsem mnoho míst a skončili jsme v Mostu, kterému jsme se předem vyhýbali, protože jsme si říkali - kde jinde by se mohl takovýto příběh odehrávat. Ale to, že se odehrává v Mostu nedeterminuje hrdiny, mohl by se odehrávat kdekoli jinde v podobném prostředí, není to film o Mostu.