Před rokem a tři čtvrtě jste se s Pražským výběrem vrátili na koncertní pódia. Našli jste si znovu na české hudební scéně místo?

V první řadě se Pražský výběr jako kapela návratem stmelil. Nikdy předtím to tak nebylo. Naše comebacky nebyly tak dlouhé a celistvé, nehráli jsme pravidelně, nevraceli jsme se do klubů a na malá pódia. Myslím, že lidé vycítili, poznali, že nás to ale opravdu baví. Staré pardály, kteří na nás chodí, uspokojuje, že to dáváme s větší agresivitou než zamlada. A řekl bych, že jsme získali i spoustu mladých fanoušků.

Čím to je?

Objevením hudby Výběru jako takové a tím tlakem, co z nás jde. Snažíme se za každou cenu rvát i s věkem. V mém případě je to věčný boj, jak odhodit pár kileček, a tím vrátit kytaru do správného sklonu.

Co konkrétně znamená to stmelení kapely, o kterém jsi mluvil?

Že se vídáme třikrát týdně, jsme na pódiu a držíme stejné opratě. Začínáme společně dýchat a uvažovat. Přestože má každý své aktivity, je tu zase Pražský výběr. Rozhodli jsme se, že ho poženeme dál do chvíle, než si nás vezme zubatá. Za téměř dva roky pravidelného živého hraní jsem vnitřně omládl. Vylezl jsem ze svého brlohu, kde skládám uzavřený do sebe, a začínám víc komunikovat s lidmi.

Diskutujete při cestách na koncerty i o jiných věcech než o kapele? Narážím na Kocábovu veřejnou angažovanost po událostech na CzechTeku...

Diskutujeme o všem možném, drbeme o svých vztazích, o věcech kolem a samozřejmě i o politice. CzechTek je záležitost, kterou establishment totálně nezvládl. Když už se to mělo odehrát, tak daleko mírnější a normálnější cestou. Jsem pro dodržování práv na ochranu soukromého majetku, ale jsem proti tomu, aby když někdo někomu vlítne na louku poslouchat hudbu a tancovat, aby na něho poslali psy a ozbrojence, kteří ho neadekvátně zmlátí jako nějakého zločince. Z mého pohledu to bylo nepochopitelné a v tom se s Michaelem shodujeme. On je v tomto ohledu aktivní v rámci svých politických vazeb a toho, že se umělecky propojil s elektronikou. Cítí to víc osobně.

Nikdy jsi neuvažoval o vstupu do politiky, byť jen na regionální úrovni?

Vůbec. To je jedna z věcí, která nás s Michaelem odlišuje. Já preferuji kumštýřský pohled na život, to je má politika: vnímání něčeho hlubšího v hudbě, sdělení. Sleduji politiku a jsem v ní angažovaný asi jako každý normální člověk, ale nechci ji dělat aktivně. Chci dělat jen muziku.

Může hudba lidstvu pomoci?

Podle mě extrémně, ze všeho nejvíc. Kdybych měl použít počítačovou hantýrku, muzika resetuje a zároveň znovunabíjí duši, je to její doktor. Je to průtah emocí, při jejím poslechu si člověk může svobodně zalítat ve své fantazii. Nádherná imaginace. Hudba posiluje cit, je svým způsobem droga. Pokud ji vnímáš otevřeně, má na tebe blahodárné účinky. Zároveň je to uvolnění, trans při tanci.

Nemáš pocit, že v dnešní době lidé vnímají hudbu především spotřebně?

Vnímají ji rychleji jako jiné věci a možná ji v širším měřítku konzumují povrchněji, jako kulisu. Na to mají silný vliv média.

Když skládáš, hlídáš si, aby v každém hudebním díle byly emoce, o kterých jsi mluvil?

Emoce jsou v podvědomí, ty se nedají hlídat. Skládání hudby je řemeslo. Tu emoci, kterou do hudby dáváš, si ani nijak neuvědomuješ. Je zašifrovaná v tvé hudbě, a pokud ji tam lidé najdou a osloví je, pak je to o. k. Někdy jsem až s odstupem schopen identifikovat prožitek, který jsem v tu chvíli do hudby dal. Skladatel buď sílu přenosu hlubokého prožitku má, anebo ne. Je to dar.

Existuje mezi skladateli nějaký "vzorec" pro napsání rádiového hitu?

Rádiový hit nikdy neodhadneš. Reakce lidí je rozdílná. Když jsem skládal Zemi vzdálenou, což je skladba, kterou lze chápat jako hit, hlídal mi barák kamarád Broňa. Později jsem si udělal pracovní nahrávku, nazpíval jsem ji ve svahilštině a přehrával si to. Broňa to slyšel z jiného pokoje a pak za mnou přišel a řekl mi, ať mu to pustím. Poslouchal to třikrát za sebou a měl husí kůži jako já. V tu chvili jsem tušil, že by to mohl být hit. Mustr ale neexistuje. Dá se to sice vykalkulovat, ale takové skladby stejně propadnou.

Existuje v tomto ohledu rozdíl mezi západní a naší produkcí?

V Anglii a Americe mají více sít, kterými prostě špatné věci neprojdou. U nás slyším v rádiích tzv. hity, u kterých se divím, jak je možné, že ten status získaly. Nejsou melodicky zajímavé, jsou povrchní a většinou mají otřepané melodie kolovrátkového typu. A přece se líbí. Jako by měl český národ tyhle věci v oblibě.

Otupělost?

Stín minulosti. Česká pop music byla skvělá na konci šedesátých let. Vznikaly krásné věci. Doba normalizace ale estetické vnímání národa úplně rozložila. Hrály se vysloveně odporné hybridy. Dodnes jsou jimi lidé poznamenaní. 

Na čem teď konkrétně pracuješ?

Dodělal jsem muzikál Obraz Doriana Graye. Z mého pohledu to bude docela zásadní věc. Muzikál Excalibur byl jedna etapa, Dorian Gray je druhá. Je dravější a není tak zatěžkaný. Používám v něm širší spektrum elektroniky. Napsal jsem ho za měsíc a potom jsem se dozvěděl, že Oscar Wilde napsal knížku Obraz Doriana Graye za šest dní. Nebude to klasický muzikál lidové zábavy. Bude zvláštní a bude se lišit. A tím by právě mohl být třeba komerčně úspěšný.