"Došlo mi, že představuji člověka, který má jasnou diagnózu, nemohu si vymyslet , jak se chová, nelze střílet od boku, protože jsou lidé, kteří s ní mají zkušenosti a vědí, jak takoví lidé jednají.

V rámci příprav jsem byla v Bohnicích na pavilónu, který má tuším číslo 27. Jde o akutní příjmový pavilón a strávila jsem tam dva dny a noc. Bavila jsem se pacienty, sestrami i lékaři."

Pro Geislerovou to byl silná zkušenost, která jí pomohla ztvárnit roli: "Moje postava se proměňuje a já jsem tam viděla jsem jak akutní případy, které právě přivezli, tak lidi, kteří už tam jsou nějakou dobu a čekali na přemístění na jiná oddělení. Usnadnilo mi to mou úlohu. Přivedlo mne to i k civilnímu pojetí, protože ti lidé jsou civilní, jen posunutí. Zážitek z pavilóny byl pro mě skličující a současně povznášející, protože tam byly i poetické momenty."

Gieslerová přiznala, že k věrnému ztvárnění role postavy, která se v průběhu filmu hodně proměňuje, jí pomohla i dlouhá doba natáčení. Film vznikal po dobu téměř dvou let a Aňa do Mostu vždy jela jen na několik dní, kdy se točilo: "Líbilo by se mi, kdyby se dalo natáčení zcuknout, ale možná to pomohlo vyznění. Postava se hodně proměňuje a se pokaždé musela do role znova dostávat."