Básník Petr Král vydal novou sbírku Přesuny

Publikuje česky i francouzsky: pro francouzského čtenáře uspořádal několik antologií moderní české poezie, v češtině mu vyšlo víc než patnáct knížek poezie, ale také rozsáhlá práce věnovaná němé grotesce, studie o surrealistické fotografii nebo esejistická pocta komice Voskovce a Wericha. 4. září oslavil čtyřiašedesáté narozeniny. Pražsko-příbramská Edice současné české poezie právě vydává jeho novou sbírku s titulem Přesuny.

Kdy a kde jste svoji novou knížku psal?

Začal jsem ji psát v roce 2003 a něco dopisoval ještě letos. Básně vznikaly většinou v Paříži, některé ale také za chůze, při nějaké vyjížďce mimo Paříž, třeba do města Vienne, na jih od Lyonu.

Říkáte za chůze, při vyjížďce - jste schopen psát mimo bezpečí a klid svého pařížského bytu, jen tak někde v otevřené krajině nebo u barového pultu při sklenici vína?

Všechny ty situace jsou možné, ale některé jsou typičtější. U barového pultu nebo kavárenského stolku jsem si možná něco poznamenal, ale cíleně tam psát nechodím nikdy. Ideální je pro mne barák s výhledem na krajinu, případně teráska v domě někoho známého. Ale básně ve sbírce Přesuny vznikaly v jakémsi provizoriu mezi probuzením a vstáním z postele, eventuelně prodlouženém do snídaně, v mezistavu, kdy se myšlenky teprve rodí, kdy se člověk otvírá světu.

Tématem vaší loňské sbírky Masiv a trhliny byly cesty. Jaké je téma Přesunů?

Přesuny jsou pro mne průchodem dnem, přechodem té pouště, toho prostoru svobody, anebo jen nutnosti, o kterém Kafka říkal, že jeho zdolání je jediný pravý hrdinský čin. Nicméně, knížka má i další oddíly: jedním z nich je Noční kuřák, jakési průhledy nocí, někdy k mírným propastem, v jiném oddílu se objevuje venkov, kde podstatnější roli než čas hraje prostor, a tématem závěrečného oddílu je návrat do Čech.

Návrat do Čech? Vy jste se po sedmatřiceti letech ve francouzské emigraci rozhodl vrátit do Čech?

Ano, uvažuju o tom. Z důvodů praktických i lidských. Evropa, kterou jsem myslím objel a poznal dostatečně, se mi začíná zavírat: mění se, amerikanizuje, respektive europeanizuje, v tom blbém slova smyslu - je stále víc konzumní. Praha nebo Brno, respektive Čechy a Morava, vzdor horečnému napodobování těchto Spojených států evropských, stále zůstávají lidštější. V tom napodobování je pořád něco ochotnického, provinčního, což mě zatím spíš dojímá než naštvává.

V jednom z našich předchozích rozhovorů jste řekl, že cesta do Paříže v roce 1968 byla tou základní cestou vaší poezie. Neztratíte cosi jako básník tím, že se vrátíte?

To já nevím. Ale zdejší prostředí je pro mne stále tajemné. Ty budoucí cesty mohou být prostorově kratší, omezenější, ale to neznamená, že budou chudší vnitřně. Za ten měsíc, co jsem tady, se mi podařilo provést několik procházek nebo výletů, které mi připravily chvíle, jaké jsem už dlouho nezažil.

Po roce osmdesát devět vám v češtině vyšlo skoro dvacet knížek. Není to příliš?

Ono se to nakupilo. Je to asi povahou. Jsem těkavý, respektive mám chuť na těkavost. Anebo stále hledám něco, co jsem v jedné věci nikdy úplně nenašel. To mne provází od dětství. Jsou lidé, kteří pod sebou hloubí místo, kde stojí a od začátku se v něm cítí jako doma, a jsou někteří, jejichž psaní vytváří příběh, cestu, která vede různými místy. Návnada je stále před nimi.

Mluvíte o těkavosti, ale v mnoha vašich básnických sbírkách se celá řada motivů opakuje: procházka se zastávkou na víno nebo kafe v baru či kavárně, jazz, němá groteska, ženy, světlo a tma, respektive stmívání... Nehledáte spíš stále ty stejné motivy na různých místech?

Nakonec to tak paradoxně vypadá. Za tou těkavostí je nějaká věrnost, i kdyby jenom osobním posedlostem, která svědčí víc o hledání než o úniku. Výlety do různých oblastí vás mohou nekonečně obohacovat do té doby, než člověk s úlevou zjistí, že ať jde do lunaparku nebo jenom do šatníku, tak v něm vždycky hledá a najde šeď téhož odstínu. Já si tu radost z hledání a nalézání chci ale co nejvíc prodlužovat.

Na čem v současné době pracujete, když nepíšete verše?

Měl jsem představu. Chtěl bych uspořádat první pořádnou antologii moderní francouzské poezie po Čapkovi. Ta práce by zabrala tak dva roky a vydala na dva díly o zhruba osmi stovkách stran. Domníval jsem se, že bych na ten projekt mohl získat nějaké francouzské nebo evropské stipendium, ale zatím jsem ho nesehnal. Takže jsem tu představu s určitým povzdechem odsunul.