Visací zámek totiž nikdy nebyl čistě punkovou kapelou, svůj styl označoval za punk metal a pohyboval se mezi úderným rockem a punkem, vytýčeném čtyřúhelníkem Motörhead, Aerosmith, Sex Pistols a  Exploited, přičemž punkové jsou jen ty poslední dvě. A punkové vlivy s výjimkou vnějších atributů, jako jsou umělá číra, se z tvorby kapely v posledních letech spíše vytrácely.

Ani na poslední desce jich moc není. Najdou se tam sice říznější písně, jako je Alibi nebo Vágus, ale typické pojetí skupiny evokují jen první dvě, úvodní tvrdá Balada o zubu času připomínají dávný Strategický ústup a následující letité exploitedovské Fuk. Ke klasickému pojetí se vrátí až v závěru v Temelínu a posledním kousku Tys mě nikdy nemiloval.. Ani ty nelze označit za punkové, natož s vykřičníkem.

Visací zámek sklouzl do rockového písničkářství, kde si může více pohrávat se motivy jak to činí v Pitomé s jazzovou mezihrou. Zvukové spektrum aranží rozšiřuje i trubka a cello.

Ani hosté však nemohou zakrýt, že skupina, která instrumentálně vyspěla, ztrácí dech, chybí více úderných přímočarých písní, která by strhly jako dávný materiál, jež se pohyboval na hraně stupidity a geniality. Nyní skupina místy sklouzává až k upachtěnému zábavovému rocku, z něhož si vždy dělala legraci.

Zřetelné je to zejména v textech. Chtěná je i Známka punku, která se dočkala vizuální podoby. Směšnost za každou skřípe jak rozvrzaný žebřiňák drncající po polní cestě, veršovánky typu Váguse jsou trapné. Skupina se do osmdesátých let, kdy ji podobné sypala z rukávu a působili přirozeně, vrátit nemůže. Je smutné, že ten nejlepší text - Temelín - si Zámek musel vypůjčit o pábitelského písničkáře Záviše.

EMI 43:20