Hlavním tématem letošního veletrhu Svět knihy, který zítra začíná v Praze, se stala africká literatura. V nakladatelství BB Art jste překladem románu Svět se rozpadá nigerijského autora Chinuy Achebeho otevřel řadu nejlepších afrických děl 20. století. Máte radost, že se jí dostalo takové pozornosti?

Jistě. Zvýšený zájem o africkou literaturu vítám proto, že dřív se u nás subsaharská kultura prezentovala spíš hudbou, tancem a okrajově výtvarnými díly, včetně muzeálních exponátů.

Veřejnost se přesvědčí, že Afričané literaturu potřebují a produkují, i když nemají takové školy, které by je vedly při psaní. V jiných oborech umělecké školy připravují budoucí tanečníky, hudebníky, herce či výtvarníky. Univerzální prostředky, jaké mají jiní umělci v tónech a barvách, spisovatelé postrádají.

Jak vím, Afričané píší hlavně v evropských jazycích, které nejsou jejich mateřštinou.

Ano. Proto měli dlouho pocit, že se obracejí doma k intelektuální elitě a nenacházejí dost porozumění mezi málo vzdělanými lidmi. Získávali sice vydavatele i čtenáře v zámoří, ale zároveň se volbou námětu i zpracováním mnohdy museli přizpůsobovat cizímu vkusu.

Začínali zpravidla krátkými povídkami a básněmi, hodícími se do časopisů. U románů jim hrozilo odmítnutí a těžko by se protloukali, kdyby nemohli uveřejnit práce, na něž vynaložili celé měsíce práce.

Český čtenář zná africkou literaturu převážně v jejích špičkách oceněných Nobelovou cenou, mám na mysli Mahfúze Nagíba nebo Wole Soyinku. Nakolik je to reprezentativní pohled? Soyinku jste nyní přeložil i pro Africkou čítanku nakladatelství Labyrint.

Samozřejmě existuje řada literárních cen, ale Nobelova ze všech nejvíc zaměřuje pomyslný reflektor na region, tvůrčí směr a specifické problémy kolem vyznamenaného autora.

Když jsem přeložil Soyinkovo drama Tanec pralesů (Revue Světová literatura 1987, 32/6, ss. 125-166 - pozn. redakce), uvědomil jsem si, že inscenačně je to příliš tvrdý oříšek. A divadelní hra přece patří na jeviště. Abych Soyinku účinněji popularizoval, překládám nyní pro nakladatelství BB Art jeho autobiografickou knihu Aké: léta dětství.

Jiní nigerijští romanopisci jsou u nás díky českým překladům známější: Z díla Cypriana Ekwensiho byly vydány romány Lidé z města a Světla Lagosu, od Chinuy Acheba vyšla díla Už nikdy klid, Muž z lidu. Lidi z města přeložil K. F. Růžička, Už nikdy klid J. Valja, ostatní já.

Loni se ve Francii na festivalu nazvaném Africká literatura ukázalo, že střední generace dnešních spisovatelů se necítí být výlohou turistické Afriky, ani první linií kontinentálního militantismu, ani posledními hlasateli původní domorodé kultury. Čím chtějí být?

Generační problém je znát. Někteří autoři po vyhlášení státní nezávislosti nastoupili do důležitých funkcí a umělecky začali vysychat. Další si naopak chtěli udržet nezávislost na civilních i vojenských režimech, ale svým kritickým postojem naráželi na cenzuru. Někdy byli i vězněni.

Vyhnout se ožehavé aktuálnosti se ovšem mohli obratem k folklóru, který od tvůrců koneckonců očekávali zámořští antropologové a sociologové.

V mém překladu teď vychází román Zrnko pšenice, který napsal anglicky keňský kritický spisovatel Ngugi wa Thiong"o. Rozhodl se psát některé pozdější práce v kukujštině a teprve pak jej podle vlastního uvážení sám překládal do angličtiny. Tím snadněji oslovoval domácí čtenářskou obec.

Většina předních autorů však psala nadále rozšířeným světovým jazykem, který se snažili afrikanizovat výrazově, skladebně či slohově. Vystupovali jako mluvčí Afričanů v dialogu kultur a kontinentů.

V roce 1998 u nás vyšel Piják palmového vína nigerijského spisovatele Amose Tutuoly. Přeložil jste ho s Petrem Zimou. Fantaskní příběh o hledání mrtvého sběrače palmového vína, vlastně ale obraz o smyslu života, o hledání a nalézání. Dá se charakterizovat styl dnešních afrických tvůrců?

Spolu s docentem Zimou jsem pořídil a uveřejnil překlad Tutuolova Pijáka palmového vína už roku 1966 v pražském Odeonu. Negramaticky píšící prostý spisovatel zpracoval cyklus jorubských báchorek v originální symbióze se světem moderní techniky. Nebyl však Nigerijci pokládán za pravého představitele tamějšího Parnasu nejen pro své nižší vzdělání, nýbrž i proto, že folklorní vyprávění znali od dětských časů.

Pro Evropany a Američany to byla látka dosud nepoznaná a přitažlivá svou originalitou. Běloch touží, lační po novém obsahu, kdežto Afričan patrně víc oceňuje formu, působivou prezentaci, vypravěčův způsob podání. Proto se mu zdá, že my jsme nějaký čas posedlí jednou módou a pak ji - stejně jako umělecký -ismus - odhazujeme jako obnošené rukavičky. Africká literární tvorba, jak ji představí Svět knihy, podle mého názoru může přispět k úvahám o obsahu a formě v moderním písemnictví.