Mick Jagger sice vyvracel, že by odsekávaná skladba s po většinu času utlumenou energií přímo útočila na prezidenta Bushe, těžko však může popřít, že se trefuje do americké politiky a do morálky jejích představitelů.

V bouřlivých komentářích okolo singlu by neměla zapadnout další podstatná skutečnost, která je ve světě reklamy také pomalu výjimečná. Propagační materiály k desce opravdu nelhaly, Rolling Stones se skutečně obracejí k původnímu pojetí. Přišli s mimořádně důraznou deskou. Nenatočili sice další Aftermath, Sticky Fingers či Exile On Main Street a ani nepřišli s písní, která by obohatila zlatý fond rockové klasiky o další Satisfaction, Jumpin Jack Flash nebo Honky Tonk Woman, hodně však čerpají z rhythm´n´blues šedesátých let (nezaměňovat se současným načančaným uhlazeným r´n´b nabízeným prsatými chemickými divami).

Návrat v moderním hávu

Stones se na jedné straně vrátili, ale nežijí jen v minulosti, dbají na moderní plný zvuk, což je jim daří lépe v nadupaných skladbách, a snaží se dávnou formulku citlivě aktualizovat, aby zdůraznili energii a drive. Dost často písně obohacují o prvku funku podobně jako to v době alba Black And Blue činili s reggae. Vlivy funku jsou patrné jak na singlu, tak v kytarovém beglajtu gradujícího Look What The Cat Dragged In.

Deska je ve srovnání s posledními opusy stounů skutečně dost tvrdá a nepostrád drive. Stačí si poslechnout  hned úvodní říznou Rought Justice či divoké On No Not You Again s forzírovaným Jaggerovým zpěvem a běsnící Richardsovou kytarou. Důrazem a drivem oplývají i další skladby: propracovaná Look What  The Cat Dregged In  nebo She Saw Me Comming i valivá a gradující Dangerous Beauty. Na desce se objevuje také čistě bluesové Back Of My Hand s pěkně ostrou foukací harmonikou a stylovým zpěvem. Nejlépe potvrzuje, že Rolling Stones nezapomněli na své kořeny, i když to po dlouhá léta nebylo na deskách patrné.

Stones sedí na dvou židlích

Samozřejmě tvrdost je relativní, rozhodne ji nelze srovnávat s Korn. Rolling Stones ani nemohou jít do extrému nebo si odpustit balady. Po důrazném úvodu i v rychlejším Let Me Down Slow trochu ztrácí nápřah jako by se báli se odvázat. Slabinou jsou především balady, Streets Of Love jsou zbytečně rozvleklé. Uhlazená Bigger Mistake na desku nezapadá svým přehnaně kultivovaným zvukem. Z pomalých skladeb je lepší civilnější His Place Is Empty a napětím v hlase oplývající a vygradované Laughing Early Died.

Rolling Stones už přece jen nejsou rebely jako v šedesátých letech, i když jiskru neztratili. Kdyby však ubrali na kompromisech, jaký představuje závěreční Infamy s bluesovými prvky a chemickými zvuky, vyřadili matnější skladby a desku zkrátili na tři čtvrtě hodiny, mohla by být skutečně výjimečná. 

The Rolling Stones: A Bigger Bang
Virgin, 64 minut