Na základě letité fotografie pátrá na Ukrajině po událostech, díky nimž v roce 1941 nevymřel jeho rod po meči. Výsledek zapisuje s odezvou, po jaké prahne každá prvotina. Ačkoli v debutu Naprosto osvětleno, který se dočká filmové podoby s Eliahem Woodem - točil se loni v Praze -, vystupuje přímo autorovo alter ego, román tvoří vzpomínky jeho domorodého průvodce Saši Perčova. Foer sám jako by mu pouze "přihlížel" zařazováním příspěvků do chóru hlasů a časoprostorové mozaiky, ale ve skutečnosti ze své skrýše důmyslně bortí všechna očekávání a klišé.

Škleb v hlavní roli

Foerův nezvedený místopis Trachimbrodu na "židovsko-lidské zlomové linii" působí obrazoborecky už zjevením slovanského průvodce vyjadřujícího se v "kaplanovštině". Tedy v oné hatmatilce Rostenova hlučného přistěhovalce Hymana Kaplana, bezelstně usilovné v logice, s níž se snaží ovládnout cizí řeč, příšerné po zvukové stránce, jíž je třeba se prochroustat, ale i stokrát dojemnější ve chvílích, když mluvčí v téhle rozvrzané logice "upadne do myšlenek" a ráčí nám sdělit něco od srdce.

Jeden z nejnovějších překladatelů Rostena Richard Podaný musel tedy i u Foera na desítkách stran posetých oním parajazykem osvědčit jak podrobnou znalost třecích ploch hned několika řečí, tak udržet balanc mezi komikou a srozumitelností. Ve schopnosti nahrazovat správná slovíčka a fráze "nesprávnými" je vynalézavý, ve "slovanských" inspiracích však zřejmě pro větší efekt vychází z ruštiny místo Sašovy rodné ukrajinštiny, která je češtině bližší a v níž bychom například hotentotsky působící náhrady sloves "být" a "mít" nenašli.

Situací, jež neodpovídají místní komunitě ortodoxních Židů ani reálu v očích pedantského historika, se však v próze najde víc. Cestovku specializující se na bohaté zámořské klienty pátrající po evropských kořenech si na Ukrajině raně loupeživého kapitalismu nejspíš představíme, jenže co slepý dědeček za volantem výpravy a podivně lísavá čuba jménem Sammy Davis, Junior, Junior?

Ani letopisy obce srovnané se zemí nacisty se nechovají "jaksepatří", neboť mají štěstí na silné osobnosti i mocné vášně. Náhradní otec zakladatelky rodu je paličatý ateista jezdící si na dovolenou do Benátek, její první choť běhá se širočinou v lebce a ani autorův dědeček Safran není vzorem židovských ctností. Výsledkem těchto kontrastů je výrazově sice naprostý opak děl Isaaka B. Singera, přesto směřuje k témuž a potvrzuje, že lineární patos a černý humor jsou sousedé na patře.

Není nové bez starého

"Naprosto osvětleno" je ve Foerových představách tehdy, je-li na světě nespoutaná radost z fyzické lásky -a té autor spolu s trápením dopřál postavám dostatek. Ve smyslu historickém není pochopitelně na konci jeho láskyplného cestopisu proti proudu času osvětleno nic, protože ten proud je nepolapitelný a soudný autor historické prózy ví, že by bojoval s větrnými mlýny, kdyby chtěl věrohodnost učinit mírou všech věcí.

Mírou všech věcí je on. A tak proč si nedopřát? Nejde o nic nového pod sluncem, neboť Foerův vzor a nyní i spoluobčan Salman Rushdie hledí na dějiny jako na příležitost, jak rozehrát magický realismus, ve kterém se pozorovatel stává nejen středobodem dění, ale také se smí rouhat pomocí anachronismů, pohádkových přeletů děje jako ze Chagallových pláten či hlasů ze záhrobí.

Rushdieovský je koneckonců i text skrytý pod textem: Sašův příběh v příběhu Jonathanově, který navzdory Ukrajincově snaze vyústit ve slaďák - tedy jeho hatmatilkou řečeno "učinit ho více jakostní než život" - končí hořkým, zato očistným poznáním. Když se to totiž umí, dovede být fikce pravdivější než pravda. I stalo se. Foer je "jakostní" pozorovatel i praktik v tom, s jakým neotřelým zápalem vystavěl svůj debut na fantazijních výdobytcích postmoderny. Ale ono to v době, která má problémy říct ještě něco nového, jinak než osvědčenými cestičkami nejde.

Jonathan Safran Foer: Naprosto osvětleno
Přeložil Richard Podaný. BB/art, Praha 2005. 298 stran, 199 Kč.