Koncert byl dlouho laděn komorně, i když hned jako druhá zazněla rychlejší píseň Space Monkey z třetího alba Easter s době poplatnou jednoduchou linkou syntezátoru Lennyho Kaye. Magický Ghost Dance, v němž hrála na španělku, věnovala lidem, kteří v roce 1989 pomohli k pádu komunismu v Československu.

Nechyběly ani velké hity  Ask To Angels, Springstennova Becuase The Night a Dancing Barefoot, před níž řekla:"Zahrajeme vám písničku od jednoho vašeho krajana, kterou jsem spolu napsali." Ivana Krále však nejmenovala.

Postupem času došlo i na politický materiál z posledního protiválečně laděného alba Trampling, před nímž upozornila, za osud dětí v Iráku, pásmu Gazy a v Afghánistánu a řekla, že je chyba, že lidé bojují, když by se mohli mít rádi. A v textech připomenula i rok 1968, smrt Malcolma X, Roberta Kennedyho a dalších, které zastřelili.

Mnoho poloh

Patti Smith nabídla mimořádně širokou škálu poloh od křehké lyrické až po vysoce expresivní nespoutanou a bojovnou, v níž uplatnila svůj kovový témbr. Představila se jako básnířka, když ze své knihy přečetla jednu báseň, i jako bojovná mírová aktivistka zoufale volající v písni Jubilee po svobodě. A ukázala, že je i strhující vypravěčkou - to když hovořila o tom, jak ji fascinuje budova hlavního nádraží, na které ve čtvrtek přijela, a že je dobře, že na rozdíl od USA jeho budova stojí a není stržena a nahrazena nějakou moderní odlidštěnou stavbou. Aby však těch ód nebylo moc, řekla, že hotel je sice luxusní, ale postel v něm je nakřivo, takže se jí špatně spalo, a doporučila všem, aby se vyhnuli pokoji 320.

Obsah naplnil formu

Byla to pestrost a mnohotvárnost v dnešní době na scéně populární hudby skutečně nevídaná. Koncert však ukázal, že i v zlaté éře rocku byla Patti Smith výjimečnou postavou. V jejím zpěvu byl patrný nejen rockový drive a vlivy folkového písničkářství, ale také tradice čtení poezie, při nichž beatnici zběsile chrlila slova a mnohdy si na místě pohrávala s textem. V hudbě se přitom nebála experimentovat s formou, patřila k prvním reprezentantkám nové vlny. Vystačila si s pár akordy a s minimalistickým repetitivním opakováním riffu, protože věděla, že v rocku je hlavní naléhavost sdělení. Hodně pracovala také se zvukem, včetně velmi značně zkreslené kytary, kdy se přibližovala až k v 70. letech ještě neexistujícímu noise.

Koncert ukázal, že Patti Smith není postavou z rockového panteonu, nabízejí milou vzpomínku na zlaté časy, na přesvědčivosti nic neztratila, její vystoupení nepostrádalo sílu, hloubku ani energii a hlavně se jí stále daří dát formě platný obsah. Dalo se jí uvěřit každé slovo, protože si na nic nehrála, mluvila sama za sebe.