Kohoutovy Nuly uvedl moskevský MCHAT

Vím z minula, že MCHAT vlastně ruské Národní divadlo disponuje nejlepšími herci, kteří však mívali sklon k sólům. Řediteli Divadla J. K. Tyla v Plzni, režiséru Janu Burianovi se podařilo stmelit je v soubor. Výsledkem je představení, nad jakým se neradoval jen autor, ale především tisícovka diváků, děkující ovacemi ve stoje. Zahraničních režisérů, kteří v MCHATu za sto let jeho existence pracovali, bylo jen pár. Jan Burian dík svým odborným. lidským i jazykovým vlastnostem se stal miláčkem souboru, rozloučení s ním bylo až srdceryvné.

Dík patří i plzeňské radnici, která moskevským pomohla vytvořit finanční podmínky pro Burianovo hostování, jak se sluší na nejstarší české kamenné divadlo. Chtěl bych ale odsoudit nactiutrhačskou kampaň, kterou proti Burianovi rozpoutali v plzeňských médiích anonymní závistivci. Jinak se mi potvrdilo, že Nuly jsou především lidský příběh, který si své publikum najde všude, natož v postkomunistické zemi.

Zájem i o další mé texty má několik scén. Nedostižná ale zůstane navždy Taková láska, kterou hrála skoro všechna profesionální divadla v bývalém SSSR a na půl tisíce amatérských souborů. Protože země nebyla v bernské konvenci, dostával jsem místo honoráře velké krabice kaviáru, který bohužel v Čechách tehdy nikdo nejedl.

Moskva i Petěrburk předvádějí extrémní rozdíly mezi bohatými a chudými. Mezi ty druhé se propadla většina příslušníků inteligence a tím spíš vynikla jejich skromnost, potřeba kultury i vůle dobrat se poprvé v dějinách trvalé demokracie a stvrdit tím své evropanství.

Vybral jsem čtyři adaptace, které jsou si nejmíň podobné a měly největší divácký ohlas doma i ve světě. (Cesta kolem světa za 80 dní podle románu Julese Vernea, Král Colas Kolikátý podle románu Colas Breugnon Romaina Rollanda, Ubohý vrah podle povídky Fixní idea Leonida Andrejeva a Hra na Javora podle románu Mercei Eliadea Na ulici Mantuleasa pozn. red.) Názvem knihy skládám poklonu autorům slavných předloh. Pokračuju v pokusu vypěstovat čtenářskou obec, která si jako kdysi já bude hry sama inscenovat pomocí vlastní fantazie.

Šel jsem tam krajinou raného mládí a bylo mně znovu úzko z té hrůzně slepé ulice, v níž jsme málem skončili. Jen jsem pak o hodinu později shledal, že většina malířů ´sorely´ ovládala řemeslo malby lépe, než většina jejich potomků, zastoupených na výstavě dvacítky nejsoučasnějších výtvarníků, kterou jsem poté navštívil v Mánesu.

I přes náš festival se obrazně řečeno přehnala povodeň, když sponzoři logicky dali přednost jejím obětem. Věřím, že se letos opět podaří úroveň vyrovnat, i když úbytek prostředků je markantní i nadále. Upozornili jsme naše německé, rakouské a švýcarské příznivce, že jde konec konců o jejich kulturu a že než by měl projekt sestoupit do nižšího poschodí, museli bychom jej přerušit. Mohli by pak jen doufat, že se znovu sejdou lidé, kterým se podaří jej obnovit.

Dokončil jsem hru Éros, ukotvenou vzdor současnému tématu kontrastně v poetice Čechova a Ibsena: rodině, která si desítky let zachovávala v "šedé zóně" slušnost, se restitucí vrátí velký majetek a její členové objevují své skutečné charaktery... Viktor Polesný natočil, jeví se mi, mimořádný film Hodina tance a lásky, který jsme napsali s Jelenou Mašínovou. A Jaroslav Brabec točí další náš film P.F. 77 o herečce, kterou lámou k podpisu Anticharty. Jako životní protiúkol ji má ztělesnit Vlasta Chramostová.