Tomáš Vlček považuje za důležité nalézt svoji identitu - tu bychom měli hledat ne v tom, co si o sobě namlouváme, ale tváří tvář hodnotám jiných kultur.

Už dva měsíce hostí Veletržní palác velké mezinárodní bienále výtvarného umění. Jaký ohlas má akce v zahraničí?

Bienále se stalo velmi úspěšné. Od lidí z celého světa slyšíme pozitivní hodnocení, dostáváme i řadu lichotivých dopisů. Často se v nich objevuje věta, že pisatel je návštěvníkem podobných přehlídek a že naše bienále považuje za nejlepší, které kdy viděl. Zájem médií z okolních zemí překračuje český standard, bohužel dosud se o české kulturní scéně psalo více, když bylo třeba něco zveličit, nebo skandalizovat. O bienále se píše věcně, renomovaný kritik Neue Zürcher Zeitung Samuel Herzog vidí v našem bienále solidní základ pro další přehlídky současného umění v Praze. O bienále psal především německý a španělský tisk. Pro Francii nebo Anglii nejsme ještě v kategorii, kdy se o přehlídce současného umění v Praze musí v denících nutně psát. Odborné časopisy se k bienále ještě dostanou, ale s odstupem. Počítám, že recenze a ohlasy budou publikovat někdy v září.

A jak to vypadá s počty návštěvníků?

Myslím, že návštěvnost je dobrá, vlastně je vynikající. Zavedené Benátské bienále si prohlédne kolem 60 tisíc diváků. Bienále v Lyonu, v Istanbulu či Valencii mají jako magickou hranici počet dvaceti tisíc. U nás zatím bylo asi patnáct tisíc návštěvníků. S tím, jak se výstava chýlí ke konci, počet stoupá. A přispívá k tomu i ohlas turistů ze zahraničí, kteří navštívili v létě Prahu a bienále na ně udělalo příznivý dojem, tak že jej doporučují. Je to řetězová reakce. Očekáváme něco kolem 30 tisíc diváků.

Slyšel jsem, že bienále stálo Národní galerii přes dvacet miliónů korun. To jsou v českých podmínkách pořádně velké peníze. Domníváte se, že pro instituci - v podstatě muzejního charakteru - má podobná akce význam?

Náklady jsou velké, přesné vyčíslení ještě neznáme, protože nás čekají výdaje za de-instalaci, zpětné transporty a jejich pojištění. Možná, že vše se přiblíží až k 17 milionům. Část hradí sponzoři. Z ministerstva kultury jsme měli příslib zvláštní podpory ve výši pěti miliónů a realita byl jeden. Vynaloženou sumu, která je většinou z rozpočtu Národní galerie, bych však považoval za dobře investované peníze. Víte, galerie má v názvu slovo národní, ale to národní má znamenat především kvalitu, ne isolaci. Svoji identitu bychom měli hledat ne v tom, co si o sobě namlouváme, ale tváří tvář hodnotám jiných kultur. Když nemáte mezinárodní scénu, s kterou se konfrontujete, tak si můžete mnohé nalhávat, což se u nás léta dělo. Bienále plní přesně to, co by Národní galerie dělat měla.

Mezinárodní výstavu měly doprovázet alternativní programy, divadelní představení, koncerty, performance. V červenci jste celý program až na výjimky zrušili. Proč?

Zdejší publikum něco podobného neočekávalo. Tady je zvyk chodit do galerie na výstavy a především na výstavy obrazů. Pokusili jsme se překonat žánrové hranice, které již v současné tvorbě přestaly platit, bohužel tím jsme mnoho návštěvníků na hudebně výtvarné a divadelní představení nezískali. Mrzí nás to. Zatímco zahraniční programy byly relativně dobře navštívené, česká alternativní scéna měla na našem bienále minimální návštěvnost. Lidi jsou prostě zvyklí na alternativní divadlo a hudbu chodit jinam, do klubů a na festivaly, a nikoliv do galerie.

Po Praze koluje fáma, že jste na tyto doplňkové programy získali granty, které jste použili na financování jiných aktivit v rámci bienále...

Ne, žádný grant na tyto akce nebyl. Financovala je galerie. Ukončení těch akcí byl prostě kompromis mezi námi, kdo jsme utvářeli podobu bienále, a ekonomy pracujícími s financemi galerie. Někteří zahraniční kurátoři získali ve svých zemích podpory na svou účast u nás, z těch pochopitelně Národní galerie neviděla ani jedno euro.

Co bienále Národní galerii přineslo?

V Praze se sešla řada vynikajících děl současného umění. Jsem rád, že některá zůstanou ve sbírkách Národní galerie, zmíním jen vynikající video-instalaci Jihoafričanky Ingrid Mwangi, triptych berlínského Marka Schovánka, obrazy Katalin Petrišorové z Rumunska nebo skříňka Charlese Juhasze Arvarada z Portorika.

Přineslo jí také něco v odborném slova smyslu, dá se mluvit o něčem novém, o novém směru, či tendenci v současném umění?

Doba, kdy se od nových projevů výtvarného umění očekávalo něco radikálně nového, nejlépe šok, nebo skandál, minula. Současné umění se už tolik neprezentuje navenek, je možná všednější, ale za to je soustředěnější, kreativnější a tím i hravější. Vyhýbá se ideovým schématům, velkým konvencím a gestům. Sází na interakci se světem a s diváky. Určitě se dá mluvit o konci iluzí o jednom zaručeně pravém umění a jedněch pravých dějinách. Mnohost cest a směrů je to nejdůležitější, čím umění vzdoruje nebezpečným stránkám globalizace a totalizace současné kultury.

Proč jste svoji přehlídku nazvali Druhý pohled? Co je jeho podstatou?

Odlišnost od všeho toho, co je a bylo v umění špatně, a pokus o opakování, či nové pochopení toho, co bylo a je v umění, kultuře, životě, dobře. Druhý pohled je pokusem o rehabilitaci reflexe. Nic nového, umění to dělalo vždy, jenom lidské schopnosti jsou dnes působením masových médií, které nahrazují individuální myšlení, více ochromeny, než byly kdykoliv v minulosti. Umění se musí dívat jinak, někdy i zpět, aby byla možnost se opět dívat dopředu.