O názvu alba se rozhodlo letos v lednu. Již tehdy se ozvaly hlasy, jestli to není vzhledem k chystaným Bushovým náletům na Irák příliš odvážné. Madonna to přeslechla a jako zastánkyně nekrvavých praktik zašla v provokaci ještě dál.

Provokativní klip

První únorový týden se v Los Angeles sešel filmový štáb režiséra Jonase Akerlunda (pracoval s Madonnou již na klipech Ray Of LightMusic), aby vdechl život na albu poměrně neživoucí a synteticky mrtvolné titulní skladbě. Ke spolupráci byla přizvána řada komparsistů. Přesně podle scénáře se mimo jiných dostavili čtyři krásné modelky, dvě roztomilá a baculatá batolata, dvě irácké děti, muž z východní Evropy, černoch a další.

Zrodil se videoklip, o jehož bytí či nebytí měly rozhodnout světové bojové nálady. 21. března realizační tým zpěvačky rozhodl, že vzhledem k vypuknutí války v Iráku zbaví klip nejkrvavějších scén, což sama Madonna vysvětlila jako důsledek toho, že na v Iráku lidé opravdu umírají a není vhodné podobné věci ukazovat v kontextu umění. Nová podoba klipu byla do televizních rotací uvedena minulý týden.

Americká rádia navíc na začátku dubna odmítala hrát titulní skladbu American Life v rotacích s odvoláním na to, že je příšerná. Těžko posoudit, jaký vliv na to měla národní válečnická hrdost, v každém případě trvalo pěkných pár dnů, než se píseň v hitparádě Billboardu odlepila z osmé desítky. V Evropě byla naopak přijata s jásotem a především britská rádia momentálně nerada nasazují jiné Madonniny písně.

Od funky k osmdesátkám

Práce na albu American Life zabraly více než rok. Realizační tým, čítající Mirwaise Ahmadzaie, Marka Stenta, Montiho Pitmana, Michela Colombiera a další, se zdržoval především v nahrávacích studiích v Londýně a Los Angeles. Nejkrušnější chvilky mu prý nachystala rozhodování o tom, zda desku posunout do tak elektrického hávu, jako v případě tři roky staré kolekce Music, nebo zvolit dražší variantu a album postavit na práci živých muzikantů. Výsledkem je kompromis, který svádí k domněnce, že je deska mnohem méně syntetická než předešlé dílo. Podle některých zaoceánských ohlasů prý Madonna dokonce natočila svou vůbec nejlepší kolekci.

Přitom právě titulní singl vyvolává řadu spekulací o tom, zda nejde o Madonninu ilustraci vlastní tvůrčí krize. Nechala se v něm zcela pohltit syntetickým závojem a zpod jeho prachu se dostala pouze k odvážným rytmickým přesmykům, které si snad dosud nedovolil žádný rádiový singl na světě.

Album není jednotvárné

Další materiál na albu je mnohem zajímavější. Na konci písně Hollywood zpěvačka osobitým a sotva zaměnitelným stylem rapuje a v I´m Stupid si zavzpomíná na bigbítové časy se šarmem na dospělou dámu takřka nedůstojným. Ona ale vždycky dělala nedůstojné věci a buďme rádi, že se odvazuje právě takhle. Mohla docela klidně běhat nahá po praktikáblech a střílet ze samopalu.

American Life je vcelku pestrá deska. Zvukově se pohybuje v rozmezí moderního funky až ke vzpomínce na osmdesátá léta. Madonna dokazuje, že i v pokročilých časech je v sobě schopna zažehnout potřebnou jiskru, která nemusí být nutně opřena o nějaký erotický podtext. Dospělá alba přece začala točit až v posledních letech. Pakliže se nyní rozhodla hovořit o stavech věcí současných, udělala to nejlepší, co mohla. Ve svém postavení si to může dovolit, zažila toho mnoho.

I proto se za odosobněným a chladným zvukem desky jako celku šikovně vynořuje obrys pochybností i jasných vizí. Netřeba truchlit nad tím, že směr alba není jednoznačný. Pod nezpochybnitelně profesionálně odvedenou prací je ale naznačen ukazatel. Až se Madonna přestane bát a nebude odvolávat své původní názory ("Nejsem proti Bushovi a nejsem pro Irák. Jsem pro mír!"), mohla by na poli morální očisty světa čehosi dosíci. Nyní zaklekla do pomyslného startovního bloku.

Madonna: American Life, Warner Music, 49:38