Zachycující vzestup i pád talentovaného umělce v konfliktu s dobovými společenskými a kulturními okolnostmi i s vlastní bohémskou povahou. Šíří záběru a kritickou pronikavostí se Juráčkův Deník vyrovná obdobným textům Jana Zábrany či Ivana Diviše, literárně se blíží žánru jakéhosi autentického románu formování (Bildungsroman), s veškerou dramatičností i tragičností společenského i individuálního vývoje šedesátých a počátku sedmdesátých let.

Ukázku, deníkový záznam z 3. července 1959, který v knize není, editor Deníků Jan Lukeš pro Salon záměrně vybral z období těsně předcházejícího tomu, které zahrnuje knižní vydání: dokumentuje výstižně Juráčkovu lidskou i uměleckou intuici, která se stala základem jeho dodnes uchvacujících filmových vizí.

Příbram 3. července 1959, pátek

Myslel jsem, že Jana Drbohlavová pojede s námi, a nedíval jsem se na ni, díval jsem se tak, abych ji nemohl vidět ani náhodou. Potom úřednice z rektorátu četla rozdělení do třech brigád a Jana byla přidělena do Arnoldova a já do Hluboké. Od toho okamžiku jsem dostal zlost a měl jsem ji celou cestu a ještě příští den.

Když jsme nastupovali do vlaku, Jana mě dohonila, dělala, jako že je překvapena a řekla: "Kam jedeš?"

"Na brigádu!" řekl jsem suše, protože jsem věděl, že nemá vůbec žádnou cenu si s ní povídat. Upadla do rozpaků a roztržitě řekla: "No jo, ale kam?"

"Do Hluboké...," odpověděl jsem a nezastavil jsem se, šel jsem podle vlaku a nedíval jsem se na ni. Na nic jsem se nezeptal. Nenáviděl jsem náhodu a smůlu, které způsobily, že Jana jela jinam. Nastoupila do vagonu, a já se ani neotočil, ani jsem neřekl: Ahoj!

Ve Varech naše skupina vystupovala. Ostatní jeli dál, někam k Sokolovu, a my jsme přešli na Dolní nádraží a jeli jsme hlubokým údolím do Bečova. Pohraničí se pozná podle kopřiv. V celé republice jich neroste tolik jako v jediném pohraničním okrese. A pak tam jsou vojáci zhrublí odříznutím od světa, slovenští, cikánští a čeští přistěhovalci, prázdné domy, zbořeniště, nepoužívané cesty a boží muka s německými nápisy. Čekal na nás vůz, na který jsme naložili batohy a kufry, a jeli jsme do Dolní Hluboké. Dvanáct lidí z FAMU, loutkáři, několik damáků a muzikanti. Byl jsem z toho strašně otrávený. Co s loutkáři a jejich nezajímavými děvčaty?

Hluboká je vesnice, která má jen několik domů. V pětačtyřicátém tam prý ještě žilo 150 německých rodin. Po odsunu byla úplně prázdná, pak ji vojáci rozstříleli, protože byla na území obrovského cvičiště, které bylo později zrušeno. Rozbité domy srovnaly buldozery, kopřivy, lopuch, bodláky, lebeda a bez zakryly zbytky zdí, vojáci postavili seníky, vepříny, ovčince a kravíny. Teď tam žije šest rodin zaměstnaných na farmě státního statku. Jednou týdně tam přijíždí pojízdná prodejna potravin.

Když se jde údolím stále vzhůru proti proudu potoka, přijde se po třech kilometrech k jedné stodole a jednomu stroji značky Lanzknecht. To je vše, co zbylo z Horní Hluboké. Je to skličující místo, z něhož se vzhůru do kopců rozbíhají zarostlé úvozy, sotva znatelné cesty, v kopřivách lze najít zbytky plotů a zídek, které ohraničovaly zahrady, jejichž jabloně už dávno zplaněly. Ze vzdálenosti sto metrů nikdo nepozná, že tu kdysi bývala vesnice. Vesnice s návsí, hospodou, kapličkou, domy, stodolami, chlívy, s lidmi, zvířaty, s dětmi, s cestami, které měly smysl. Teď nevedou nikam. Ztrácejí se v lese a jsou absurdní, neuvěřitelné.

V téhle mrtvé, tísnivé krajině jsem se den co den vzrušoval představami lidí, kteří zde žili. Prožíval jsem znovu Konec srpna v hotelu Ozon a nacházel jsem spoustu podrobností společných pro tu povídku a pro tu krajinu.

Jednou jsem se prodíral zapomenutým hřbitovem, který zarostl kopřivami až do výše ramen. S rukama zdviženýma nad hlavou jsem klopýtal přes hroby, nohama jsem očišťoval náhrobní kameny a četl jsem německá jména lidí, kteří zde žili. Je to docela malý hřbitov vedle silnice a nad ním se zdvíhá strmá stráň. Od vesnice sem vede stromořadí, ale cesta je zarostlá vysokou trávou.

Pátral jsem tam po nějakém českém jménu. Nebo alespoň po poněmčeném. Nenalezl jsem ani jedno. Leží tam samí Němci a žádný z jejich příbuzných sem už nikdy nepřijede. Prodíral jsem se dál a dál a myslel jsem na ty lidi, kteří se před čtrnácti lety museli odstěhovat, a poprvé jsem si uvědomil hrůzu jejich osudu. Bezpochyby milovali toto údolí, které bylo bohaté koňmi a strakatými kravami. Bezpochyby plakali a zatínali pěsti a slibovali odplatu. Snažil jsem si je představit, jak táhnou po silničce k Bečovu, zbědovaný zástup lidí, ohlížející se naposled na svahy krajiny, na opuštěné domovy... Bylo mi z toho smutno. Vždycky jsem odsun Němců chápal jen jako termín, pod nímž jsem si nepředstavoval nic konkrétního. Byl to pro mne jen název vykonané spravedlnosti, politický akt vzbuzující pocit zadostiučinění. Ale teď jsem si představoval ty lidi na silnici, nohama jsem očišťoval jejich rodová jména na náhrobních kamenech a přestávali pro mne býti anonymními třemi miliony.

Na konci hřbitova jsem našel nízký čtverhranný sloup. Mezi kopřivami probleskovala černá deska. Rozhrnul jsem je a byl tam nápis: "Für unsere Befallenen im Weltkrieg 1914-1918".

Prostota a dojemnost toho vesnického památníku mě ohromila. Nevěděl jsem, že poražený národ staví památníky svým padlým... Stál jsem před ním zaraženě a zadumaně. Snažil jsem se vymyslet si den, v němž jej odhalovali. Starosta pronášel řeč, v níž mluvil o válce, jako se mluvívá o osudovém neštěstí. O takovém neštěstí, za které NIKDO nemůže. Jinak to nejde. Vina byla zřejmá a bylo lepší o ní nemluvit. Němci to tak vždycky dělali vzpomínajíce na své padlé. Starosta z nich snímal vinu. Glorifikoval je: Za nic nemohli.

Za dvacet let po tom obyvatelé vesnice, tupí prostoduší berani...

Kdyby nedošlo k odsunu, měli by na tom hřbitově další sloup s nápisem: "Für unsere Befallenen im Weltkrieg 1939-1945".

Díkybohu, už ho tam mít nikdy nebudou. *

První den večer jsme se všichni shromáždili v prvním patře jednoho prázdného domu, v němž nás část bydlela. Před lety v něm byla vojenská kuchyně, potom skladiště a teď je tam kulturní místnost. Je tam nový nábytek, výzdoba z rudé látky, kterou žerou myši, a hesla "Po práci příjemnou zábavu" a "Základem rodiny jest žena".

Dověděli jsme se, že kluci budou sekat a holky hrabat. Potom nám dali kosy, brousky, toulce, kladívka a kovadlinky. Nikdo z nás předtím kosu v ruce nedržel. Ráno jsme se učili. Byla to komedie. Lámali jsme kosišťata a tupili kosy o kameny. Potom nás rozdělili na dvě skupiny, z nichž každá měla denně posekat tři hektary. (Nejvíce jsme udělali hektar a třicet arů - a to už jsme byli nějací sekáči!)

Největší potíže nám dělalo naklepávání kos. Já jsem například několik dní nevěděl, k čemu to je. Podle toho jsem také klepal, a pak jsem se stále divil, proč se nemohu naučit sekat.

Vstávali jsme velice brzy. Někdy už před čtvrtou hodinou, protože se nejlépe seče, dokud je rosa. Od půl desáté jsme až do páté odpoledne nedělali nic. Leželi jsme na "Riviéře". To byla loučka u potoka, na kterém jsme postavili z kamenů a drnů přehradu. Navečer jsme šli na dvě hodiny znovu sekat, pak byla večeře a potom jsme buď dělávali táborák, nebo jsme šli do Bečova do hospody.

Tam jsme byli velice populární. Hned v pondělí jsme tam přitáhli s kytarou, srazili jsme stoly a k veliké spokojenosti vedoucího a ještě většímu nadšení hostů jsme řvali a tancovali. Sběhl se tam skoro celý Bečov, hrozně nás obdivoval, holky dělaly oči na mužské a ti nám posílali na stůl láhve. Nejlépe v tom uměla chodit Ivonna Zelenková, která zpívala s kytarou na přání. Zasloužila se o nejvíce vína. Obrovský úspěch jsme měli s charlestonem, rock and rollem, mambem a dále s tanci, které jsme si vymýšleli. Všichni lidé je brali vážně a žasli nad tím, jak se v Praze tancuje.

Kdykoliv potom někdo z nás přišel do té hospody, vedoucí se ho ptal, kdy zase přijdeme, zval nás a říkal, že na nás každý večer čeká plná hospoda. Jeho žena za nás jednou chtěla zaplatit útratu, protože se zamilovala s kuchařkou do Vládi Goldmanna. Kdykoliv jsme tam byli, zapomněl vedoucí na zavírací hodinu. Jednou bylo otevřeno až do pěti do rána.

* Občas si myslím, že na mě noviny neměly žádný vliv. Avšak takovéhle psaní mě pokaždé usvědčí z omylu. Měl bych o tom přemýšlet.