Nezávislá umělkyně se věnuje především improvizaci a často vystupuje na neobvyklých místech, v Praze tančila v prostorách Hlavního nádraží, další projekt Danse Macabre s hudebníkem Mirkem Vodrážkou realizovala v kostele.

Mýtický Fénix už vás jednou inspiroval, čím je pro vás tohle téma aktuální?

Mýtus o Fénixovi mě zajímá víc než dva roky. Skrývá v sobě touhu po čistotě a nevinnosti, zároveň je v něm ukryté poselství vznešenosti i jedinečnost té chvíle, kdy se znovu rodí. Jednu variaci jsem tančila na břehu moře v Holandsku, ale toto scénické zpracování je samozřejmě jiné. Kromě nádherného zpěvu Feng - Jün Song jsou v něm důležitá také sdělení ve slovech.

Mezi textem Alberta Camuse a hudbou vzniká napětí, text je bolestný, deprimující, hudba osvobozující. Proč jste volila zrovna Camuse?

Camus ve svých denících mluví o tom, o čem sama už delší dobu přemýšlím. O lidské bolesti, skrze níž se může lidská duše znovu narodit, o tom, že jedině přes bolest se může obnovovat. Hovoří o bytostné nutnosti žít v kráse. Boji o "život". Ale svůj vnitřní život podobně líčí i jiní autoři, například Oscar Wilde...

Na jevišti jste zpočátku jakýmsi zhmotněným nitrem hlavního hrdiny, které se postupně proměňuje ve Fénixe...

Kdysi dávno jsem četla o domorodcích, kteří si lidskou duši představují jako malého človíčka v hlavě a při přípravě představení se mi to vybavilo. V zobrazování nebo vyslovování vnitřního světa jsou si kultury mnohdy překvapivě velmi blízko. Obraz Fénixe se objevoval v historii v mnoha podobách a v různých kulturách. U řady z nich byl pták spojován s lidskou duší, v Egyptě ji odnášel do podsvětí. Známý je i v čínské kultuře.

...jakoby při tom ve vás nebylo vůbec nic z klasické baletky.

Vycházím z vlastních pocitů, dlouho hledám to nejvhodnější gesto. Nechci předvádět naučené věci. Snažím se naslouchat všem vnitřním impulsům a ty dokončovat, dotvarovávat. Technika tam samozřejmě je také, jenže jiná. Ani nechci, aby byla vidět.

Obracíte se do sebe, k vnitřním prožitkům. Je to důvod, proč jste další představení nastudovala s nevidomou básnířkou Pavlou Šuranskou?

Ano, spolupracuji s nevidomou umělkyní, která píše básně. Vyšli jsme z deníků u nás neznámé Američanky Heleny Kellerové, hluchoslepé ženy, která se naučila mluvit a psát. Její texty jsou ukázkou vnímání za hranicemi sluchu a zraku, vnímání jinými smysly, které ve většině lidí spí. A to je inspirativní.