Teď se ke všem jeho filmům společně s ním diváci vracejí ve velké retrospektivě v dvaceti českých kinech. A v Praze, kam po rozdělení Československa natrvalo přesídlil, chystá i svůj nový film Třetí pohlaví.

Diplomy, jimž jsou pokryty stěny vaší kanceláře, působí nejen jako svědectví o úspěšné dráze filmaře, ale zároveň jako kronika lidského života. Třeba ten za závody v běhu...

Tenhle typ cen mám dokonce svým způsobem radši. Víte, kdyby mi někdo řekl, že neumím režírovat, nebylo by to zdaleka tak hrozné, jako kdyby mi řekl, že neumím pořádně řídit auto. To bych škrtil. Filmová režie je moje profese, kterou jsem vystudoval a která mě živí, ale na to, že skvěle řídím, jsem opravdu pyšný. A stejně pyšný jsem i na 1. místo v běhu na 10 kilometrů nebo na cenu za filmový plakát k filmu Kytice, který režíroval František A. Brabec.

Každá z těch cen má svou historii. Kterou považujete za nejbizarnější?

Asi tu, která se váže k titulu zasloužilý umělec. Dostal jsem ho v roce 1988, kdy najednou dostávali i ti, kteří předtím nemohli. Když se pak - vlastně zakrátko - tituly vracely, přiběhla domů moje žena Deana a sháněla se po něm. Jenže prostě nebyl k nalezení. Našel se až při stěhování. V té době už se ale na mě - jako na mnohé jiné - obrátila nějaká organizace, ať jim předám svoje ceny a diplomy, že je dají do dražby a výtěžek odevzdají ve prospěch - už nevím koho, nejspíš sebe samotných. A já jsem si představil, jak si ho někdo koupí a bude ukazovat známým: "hele, Jakubiskův zasloužilý umělec". Tak jsem si ho nechal, a teď je to svého druhu rarita.

30. dubna oslavíte pětašedesátiny. Co pro vás dnes ceny znamenají?

Nejvíc si vážím těch z mládí. Motivovaly mě, abych byl lepší, snažil se sám sebe překonávat. Ty které dostávám teď, samozřejmě potěší. Ale trochu příliš mi připomínají minulost, a já mám radši to, co je přede mnou. Pořád si ještě myslím, že ten nejlepší film jsem nenatočil.

Přesto se teď hodně ohlížíte: v kinech běží velká retrospektiva všech vašich filmů, vydáváte je na DVD nosičích. Každý musíte vidět, připravit. Co při téhle práci cítíte?

Já jsem si vždycky představoval peklo filmaře jako projekční místnost, do které vás zavřou, připoutají k sedadlu a pouští vám dokola všechny vaše filmy. Díváte se a nemůžete nic změnit! Tohle peklo mi teď připravila vlastní žena tím, že jako producentka vydává moje filmy na DVD. Naštěstí zjišťuji, že je to peklo jen částečné. Musím dělat některé technické zásahy, úpravy, přiznám se, že někdy i trochu krátím. Budou zkrátka naleštěnější. Přesto přemýšlím, jestli je správné vydat všechno - digitální záznam je věčný a člověku se trochu klepou kolena, aby jednou nebyl směšný.

Co je podle vás to, co v umění přežívá, díky čemu třeba film Lepší je být zdravý a bohatý než chudý a nemocný, který jste natočil bezprostředně po roce 1989 a teď měl obnovenou premiéru, ještě dokáže v kině žít?

Když se podíváte na první velká dramata z počátků kinematografie, působí dnes směšně. Ale přežila groteska, protože ta byla směšná už tenkrát. Ta s tím záměrem vznikala. Proto chci mít humor i ve vážných filmech.

Kromě toho je každý hraný film zároveň dokumentem doby a myšlení. Zachytil před pár lety věci, které už dnes třeba neexistují. Kdybych dneska točil Lepší je...těžko by Dáša Veškrnová hrála milenku estébáka, kterou moje žena fackuje - ani jedno by prostě nešlo. Mám rád ten otisk reality, razítko doby ve fabulovaném příběhu. Nemyslím, že umělec musí umět odpovídat na otázky, nalézat řešení společenských konfliktů. Ale měl by umět ty otázky klást. Film vznikl jako pouťová atrakce, a pak ho někteří skvělí režiséři proměnili, povýšili. Co byl horor před Hitchcockem? Nic. A co on z něj stvořil! Přesto se někdy sám sebe ptám, co je dnes ten správný film. Má i jiné poslání než bavit? Všechno jsme vyzkoušeli, ta zlatá žíla, kterou jsme považovali za bezednou, vysychá. Velcí filmaři, kteří měli vizi světa a umění větší než my, už nežijí a nevidím nikoho, kdo by ty jejich vize dokázal naplňovat.

Vy jste si ale ve filmu Lepší je...na vizionáře zahrál: předpověděl jste rozpad Československa. Opravdu jste si jím už tehdy byl jistý?

Tak se to přesně říct nedá, ale ta možnost tu byla, tak jsem ji využil. Mám odjakživa tendenci domýšlet věci do konce, a nejsem v tom směru vůbec opatrný.

Co byly a jsou inspirační zdroje tvůrce, který přišel do velkého filmového světa z malé vesničky?

Já jsem dlouho neznal nic než tu vesnici a svoje kolo. Když jsem jako kluk vylezl u nás na kopec, viděl jsem v dálce domy a věděl, že tam žijí lidé, kteří to kolo vymysleli. Pak jsem po válce ty svoje hory pěšky přešel a objevil Babylón: Košice a pak Bratislavu.

Byl jsem parašutistou, závodil na kole, běhal maratón. Studoval jsem grafiku, modelování, film. Hrál jsem amatérsky divadlo - to jediné spolu se zpěvem mi nešlo. Žil jsem dobrodružný život, a pořád z něj mám do svých filmů co vkládat. V každém je kousek autobiografie. Podstatné asi je, že jsem nikdy neměl cíl. Jen směr mi ty moje hory udávaly. Za každou jsem uviděl větší, a tak jsem stoupal zase výš. Ještě nejsem na posledním vrcholu, ještě z toho kopce nescházím. Ale někdy se ptám, jestli poznám ten čas, kdy mám přestat. To je totiž velmi důležité a nejlíp to vidím na obrazech: když maluju obraz, je po týdnu práce fajn. Po třech měsících je dokonalý, ale ztratil tou cestou jiskru. Člověk by měl vědět, kdy skončit.

Máte mladší, navíc velmi temperamentní ženu: vy moc stárnout nemůžete a asi ani nesmíte!

Když jsem si Deanu bral, všichni mi to říkali: je tvrdá, temperamentní. Já jsem vlastně vůbec nevěděl, do čeho jdu. Předpovídali nám půl roku a jsme spolu dvacet let.

Vy jste o tom, do čeho oba jdete, nemluvili?

Ale ano, velmi jsme mluvili. Deana mi říkala krásné věci: jsi umělec, líbí se ti ženy a já to chápu. Mám jen jedinou podmínku: nevyspi se nikdy s žádnou mou kolegyní, špatně bych pak snášela ty pohledy v šatně. Což jsem dodržel. Ale zároveň tvrdila, že kdybych potkal ženu krásnější a moudřejší než ona, nebude mi nikdy bránit. Za dvacet let jsem ji nenašel. O tom, kdo je krásný a moudrý, totiž vždycky rozhodovala Deana.

Znali jste se předtím dlouho? Co vás k sobě vlastně přitáhlo?

Byla úžasná. Chodila se mnou na houby, učil jsem ji hrát ping-pong. Bylo to krásné. A hned jak jsme se vzali, řekla mi jasně: už nikdy nebudu hrát ping-pong, je to nejpitomější hra na světě. A nikdy nepůjdu na houby, protože mě to k smrti nudí.

Vy jste byl před svatbou poctivější?

A jak! Předvedl jsem jí čtyři týdny tak dokonalého, vtipného a zajímavého života, na jaký jsem ve skutečnosti vůbec neměl. Ani na čtyři dny. A ona chudinka myslela, že takový bude celý náš život.

Kdy jste si nejvíc uvědomil její cílevědomost, tu doslova "zabejčenost", s níž jako producentka dokázala přivést do kin například dlouho všemi odmítanou Brabcovu Kytici?

Asi když jsem chystal Nejasnou zprávu o konci světa. Strašně tu roli chtěla a já jí řekl: "nemůžeš hrát vesničanku, protože jsi aristokratický typ a máš o 10 kilo víc, než je pro tuto postavu přijatelné". Ona o těch deset kilo zhubla, a dokonce když jsem jí naprosto nesmyslně řekl, že má ještě dvacet deka navíc a tudíž ji neberu, bez řečí těch nicotných dvacet deka za příští dva dny shodila.