Třiadvacet let po útoku začíná Yulie hledat svého teroristu, píše mu dopisy do britského vězení. Ukáže se, že Fahad se nevzdal radikálních názorů, ale rezignoval na násilí, a Yulie po osobním setkání zjišťuje, že je schopna mu odpustit.

Po návratu z Británie si pokládá otázku, jestli žít v Izraeli, kde má její rodina kořeny nejméně 150 let, zároveň znamená zvolit si život v neustálé válce. Začne veřejně usilovat o Fahadovo propuštění, pokouší se tím prolomit strach a nenávist, který ovládá každodenní soužití Izraelců a Palestinců a stále sílí novými traumaty. V době, kdy její snahy o Fahadovo osvobození vrcholí, však propuká druhá intifáda a strach v izraelské společnosti se prohlubuje. Odpor vůči mírovému řešení konfliktu s Palestinci roste a Yulie nakonec stojí proti většině veřejnosti.

Je obviňována z podporování terorismu. 11. září 2001 po teroristickém útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku se psychicky zhroutí a přestane věřit ve správnost svého rozhodnutí i v jeho smysl. Dopis přimlouvající se za Fahada ale nakonec napíše.

Snímek byl natočen v koprodukci izraelské a čtyř evropských televizí, v Izraeli byl promítán loni na festivalu v Jeruzalémě, kde získal zvláštní cenu poroty, ale většina tamních kritiků ho odmítla. Vysílala ho také televize Channel 8, specializující se na dokumentární tvorbu, a film vyvolal veřejné diskuse. Od loňské premiéry ho koupilo už šestnáct televizních stanic na světě. Letos soutěžil na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět, který pořádala od 8. do 16. dubna v Praze Společnost Člověk v tísni.

Fahadovi jste dokázala odpustit i proto, že jste v něm uviděla bojovníka za svobodu. Jaký je ale rozdíl mezi osvobozeneckým bojem a terorismem? Vždyť následky jsou stejné bez ohledu na důvody násilí - strach, vzájemná nenávist, odplata a neochota spolu jednat.

Je to složité, ale když to chcete zkusit rozplést, stejně musíte začít hledat kořeny, z kterých konkrétní teroristický čin vyrostl. Je to západní pokrytectví, nazývat jednoho teroristou a druhého ne. Region má bohužel složitou a smutnou historii, před rokem 1948 existovali židovští "teroristé", kteří bojovali podobně proti Britům. A později se z nich stali ministři. Fahadův čin jsem pochopila jako boj o osvobození, protože vidím, co všechno se Palestincům děje. Linie mezi terorismem a osvobozeneckým bojem je těžko postižitelná. Podívejte se do moderní historie. Uvidíte, že současné války jsou stále častěji vedeny právě proti civilistům, ne naopak, jak bývá politiky na veřejnosti vysvětlováno! Izraelská armáda nebojuje s regulérní armádou, ale proti partyzánům a samozřejmě také proti civilistům. Odpovědí Palestinců je teror, ale pro ně je to jejich válka. Musíte se ptát po kořenech násilí, abyste dokázala hledat řešení problému, ale je to komplikované, protože v řadě případů s důvody a příčiny těžko prohlédnou. Co třeba takový Usáma bin Ládin? Nemám o něm dost informací, neznám pozadí jeho aktivit. Sama si neumím odpovědět, kým je.

Vyčítají vám, že smířlivý postoj vůči Palestincům je de facto ústup teroristům, který povede jen k ještě většímu násilí vůči židovskému obyvatelstvu. Opravdu věříte tomu, že izraelský stát si může dovolit být v takovéto situaci velkorysý?

Způsob, jakým se izraelská vláda a armáda léta chovají k palestinskému obyvatelstvu, terorismus ve skutečnosti jen podporuje, neřeší. Metodou tvrdé ruky se Izrael snaží problém uklidit. Hlavní problém je ale v myšlení izraelské vlády a společnosti. Ta se snaží palestinské obyvatelstvo z Izraele vytlačit, ale musí si konečně připustit, že Palestinci na tomto území také žili, že mají právo být slyšeni, že mají právo, aby byli pozváni k rozhovorům!

Stojíte na straně Palestinců, ale přesto jste váhala, jestli máte Fahadovi pomáhat z vězení. Rozhodující bylo, že se vzdal násilí. Mnozí lidé v Izraeli to dodnes nechápou, vyčítají vám - jak jste mu mohla pomáhat, jak jen ho můžete považovat za přítele, když zabíjel?

Já jsem ale neřekla, že ho mám ráda. Dokázala jsem mu odpustit, protože se změnil, litoval toho, co udělal. Ale není to můj přítel. Domů na večeři bych ho nejspíš nikdy nepozvala...ostatně to ani není reálné, protože na Blízkém Východě nebyl už pětadvacet let. Poznala jsem, že je to inteligentní, citlivý člověk, nevzdal se radikálních názorů, ale vzdal se cesty násilí. Chtěla jsem pochopit, co ho k jeho činu vedlo. V mládí může být člověk snadno zmanipulován.

Stala jste se i vy sama obětí manipulace?

Každá rodina při výchově do určité míry manipuluje svými dětmi. Tomu se nikdo nevyhne. Moje rodina byla hodně konzervativní, sionistická. Když se ohlédnu zpátky, jsou pro mě postoje mých rodičů pochopitelné až do momentu, kdy okolní státy, Jordánsko, Egypt atd. oficiálně uznaly Izrael. Chápu, že do té doby je mohl živit strach o samou podstatu státu, o jejich vlastní existenci. V takové situaci je jistá míra indoktrinace a přenášení strachu na děti i oprávněná. Pak už ale ne, protože další živení takového strachu jen podporuje expanzivní a imperiální choutky státu. Izraelské boje v druhé intifádě už nejde srovnávat s bojem o holou existenci, je to válka o Velký Izrael.

Existuje dnes v Izraeli snaha poslouchat lidi, kteří vyzývají k jednání s palestinskou stranou? Není veřejné mínění politiky manévrováno k radikálním činům? Jak se chovají média?

Šaron, který zvítězil v nedávných volbách, přímo symbolizuje manipulativní přístup k veřejnosti. Nestojí o mírové řešení, preferuje boj a bohužel mu to vychází. Naučil se velmi obratně využívat niterný strach Izraelců z represe. Ten má hluboké kořeny, táhnou se až k holocaustu...ale i dál. Média v zásadě sledují vládní linii, i když ne oficiálně a otevřeně. Opozice je čím dál menší. Nechápu, proč a jak k tomuto obratu došlo, protože ještě před třemi lety zvítězil ve volbách Ehud Barak, který chtěl pokračovat v mírovém přístupu Rabina, a měl podporu většiny. Vývoj v posledních třech letech znamená pro Izrael návrat o mnoho let zpátky. O kompromisech dnes lidé moc slyšet nechtějí. Bojí se, že to bude hrát do karet arabskému světu, ten pak bude ještě krutější a smete Židy do moře... A tak politici vítězí hesly: žádné kompromisy, žádné smíření, tvrdé a jasné řešení! Když mluvím s lidmi, všude se setkávám s nedůvěrou v kompromisy. Moje odpověď je: nemusíte věřit Palestincům, ale musíte nejdřív věřit sami sobě. Pak budete schopni nabídnout smír. Rozhodně ale nejsem pacifistka, v určitý moment jsou násilí a válka oprávněné. Izrael by měl být silný stát, aby byl schopen se bránit. Nemusí být ale expanzivní! Když to uvážím, Izrael je dnes nejsilnější stát na Blízkém Východě, a právě proto by měl být velkorysý. Oběti jsou na všech stranách, ale největšími oběťmi jsou tam Palestinci.

Jednou z největších obětí v historii lidstva se stali nedávno právě Židé, proto není divu, že jsou tak odhodláni se bránit...

Ale to rozhodně není důvod, aby bylo dnes Palestincům upíráno úplně vše!

Samozřejmě, že ne. Izrael je demokratický stát, ale už léta porušuje rezoluce OSN. S podporou USA. Jakoby Izraelci v lecčem sklouzávali k jednání, jehož se na nich kdysi dopustili fašisté. Je izraelská společnost ochotná si to připustit? Mluví se o tom, nebo je to tabu?

Jakákoli diskuse, která se na toto téma začne, je okamžitě umlčena. Reakce je vždy velmi agresivní a odmítavá. Dám vám příklad. Jedna velmi populární a oblíbená izraelská zpěvačka, které je dnes téměř osmdesát let, se jednou v rozhovoru zmínila, že viděla izraelské vojáky, jak dávají uvězněným Palestincům na ruce čísla. Řekla, že jí to v jistém smyslu připomíná praktiky nacistů. Okamžitě se zdvihla obrovská vlna protestů a nenávisti vůči ní.

Před několika týdny dokonce udělala izraelská armáda něco dosud nevídaného. V jednom z uprchlických palestinských táborů shromáždili vojáci všechny muže mezi 15 a asi 45 lety. Údajně pod záminkou, že je musí vyšetřovat jako podezřelé z terorismu. Naložili je do autobusů a odvezli na jiné místo, kde je nechali svému osudu. S vědomím toho, že se rodiny budou chtít spojit. Jejich příbuzní šli za nimi, a tak se vojákům podařilo přesunout palestinské obyvatelstvo z místa, kde je nechtěli. To je přece typický příklad toho, co Židé kdysi sami zažili. A je to úplně stejný zločin, jaký to byl kdysi proti nim. A v novinách, rozhlase a televizi se proti tomu neobjevil žádný protest. Před dvěma týdny dokonce jeden novinář napsal, že je to v zásadě dobrý způsob, jak Palestince přemisťovat. Článek přitom vyšel v nejvíce opozičních, levicových novinách! Izraelská armáda se samozřejmě nechová stejně jako nacisté, Palestince nesváží do vyhlazovacích táborů a nevraždí je. Ale chová se k nim násilně a to roztáčí spirálu neustálé odplaty, jeden krvavý čin střídá druhý.

Nemáte obavy o demokracii v Izraeli?

Mám a mojí přátelé taky. Ze dvou důvodů. Od samotného počátku založení státu Izrael se vláda chová k Palestincům jako k občanům druhé kategorie a buduje Izrael jako židovský stát, s Palestinci v zásadě vůbec nepočítá. A je docela možné, že proto vznikne občanská válka. Druhý důvod je nepřímý, ale možná stejně vážný. Je to odliv mozků. Mnoho lidí nemá v Izraeli příliš hluboké kořeny, jejich rodiny přišly teprve nedávno. Třeba můj manžel je první generace. Všichni tito lidé mají tendenci odejít ze země v momentě, kdy vycítí, že něco není v pořádku. Proto všem okolo říkám - styl, jakým se v Izraeli řeší současné problémy, je jenom cesta k tomu, aby zemi opustili vzdělaní lidé. Za pár desítek let proto Izrael už vůbec nemusí existovat.

Myslíte, že vliv sionismu v Izraeli někdy zeslábne a stane se z něj normálně fungující demokratický stát?

Dnes to vypadá možná i beznadějně...Přesně tomuto tématu se chci věnovat ve svém dalším filmu. Bude se jmenovat Má země Sion. Chci se podívat na historii své rodiny, která žije na území Izraele a Palestiny nejméně 150 let. Má tam kořeny mnohem hlubší, než samotný sionismus a vůbec celé židovské hnutí. Možná, že se mi přitom podaří najít jiné, ne tak radikální a militantní cesty, jak by se mohlo soužití těchto Židů a Palestinců přece jen podařit...

Film Můj terorista jste začala asi točit před třemi lety, s nadějí, že se třeba stane výzvou ke smířlivost. Zdá se, že dnes jste skeptičtější, dokonce jste se zmínila, že konflikt může vyřešit snad už jen vnější síla. Koho tím myslíte?

Když byl zvolen Barak, věřila jsem, že jsme schopni to vyřešit sami. Dnes vidím, že doma zájem na mírovém řešení není. USA to být nemohou. Židovská lobby v Americe je velmi silná a samozřejmě nepodporuje smír s Palestinci, a pokud chce být Bush znovu zvolen, nemůže se proti ní postavit. Možná mohou být nějaké malé naděje vkládány do EU a Tonyho Blaira...? Někdy v žertu říkám přátelům v Británii, že opustili Izrael příliš brzy. Izrael nebyl zralý na samostatnost. A možná, že Britové odešli dokonce proto, že měli z Židů strach... Teď ale vážně: myslím, že bez vlivu mezinárodního společenství bude konflikt asi pokračovat.

Po útoku na světové obchodní centrum v New Yorku jste začala o svých mírových aktivitách pochybovat, zdálo se, že terorismus už nic nezastaví. Izrael žil léta ve strachu z Husajna a jeho raket - považujete nynější útok USA na Irák za adekvátní?

Znám tamní složité vztahy zblízka a o problému samozřejmě přemýšlím. Neexistuje jednoduchá pravda a jednoduchá lež, jednoduše zlí a jednoduše dobří. Husajn je diktátor, který tyranizuje a zabíjí vlastní lidi, a také ohrožuje sousedy. Všechny úvahy o tom, jak se k němu chovat, se vždy stočí ke stejnému dilematu, jaký měla kdysi Evropa v případě Hitlera. Jakmile se kdekoli na světě začne rozmáhat diktátor, vždy se pak vynoří pochybnosti: měli jsme vědět daleko dříve, co je to za člověka, a nemuselo se to stát. Situaci v Iráku komplikuje i zodpovědnost západu za to, že Husajna dřív podporoval. A zodpovědnost má také Izrael. Za to, co dělal v Iráku dříve a co tam dělá dnes. Nedokázala jsem si ještě sama definitivně odpovědět, jestli to je dobře.

Jak vnímáte oficiální reakce Izraele na válku proti Husajnovi?

Odpovídá celkovému postoji izraelské armády. To je mimochodem právě ten důvod, proč potřebujeme mezinárodní společenství, aby se do řešení izraelsko-palestinského konfliktu zapojilo. Jinak se bude spirála násilí roztáčet dál. Přála bych si, aby se s tímto problémem bývalo začalo dřív, před řešením iráckého problému. Teď se situace na Blízkém Východě může velmi zkomplikovat.

Rozhodnutí žít v Izraeli vlastně znamená rozhodnutí žít v neustálém strachu o rodinu, přátele, o sebe. Člověka to určitě poznamená na celý život. Je to zřejmě cena za Izrael. Vy jste se ji vědomě rozhodla zaplatit, ale rozhodujete i za děti. Dostala jste se někdy do situace, kdy jste chtěla ze země odejít?

Frustrace z pocitu, že bychom měli něco změnit, ale nejde to a situace je teď v zásadě bezvýchodná, je velmi silná. S manželem o tom doma diskutujeme neustále. V zásadě právě tohle mě nakonec přivedlo k myšlence natočit film Můj terorista. Svým filmem se snažím celou tuhle beznaděj rozetnout, nějak se s tím osobně vyrovnat. Myslím, že kdybych na tom filmu nezačala pracovat, že bychom Izrael bývali opustili. Jako matka si neustále musím odpovídat na otázky, jestli je ode mně zodpovědné zůstávat s dětmi na tak nebezpečném místě plném strachu, násilí. Tato otázka pro nás ale není uzavřená, debata o o tom doma probíhá neustále a rozhodujeme se znovu a znovu. Pochybujeme a budeme si ji pokládat pořád. Člověk své děti ovlivňuje jakýmkoli rodičovským rozhodnutím, a tedy je může i ohrozit. Když odejdeme, budou muset čelit jiným problémům a jinému nebezpečí.

Dokud ten film nebyl venku, měla jsem dokonce obavy, jestli jim tím sama neublížím. Dnes, kdy už je hotový a hodně se o něm diskutuje, jsem si dobře vědoma toho, že za to taky platí a musí čelit mnoha problémům. Přestože tím trpí a jejich situace je těžší, věřím, že je správné, aby matka dala dětem najevo, co si myslí a proč. A odmítla věci, s kterými nesouhlasí. Z morálního hlediska je to pro mě důležité. Takže celou tou situací moje dcery zároveň také něco získávají.