Tak jako mnozí před ním se Roth v románu Americká idyla (1997) pokouší zjistit, proč tahle selanka nefunguje a kde se stala chyba.

Spolu s upřímností, že loví v tak nejistých vodách, nasazuje autor do hry coby "moderní Žid" věčné pochyby svého etnika, smysl pro tragikomično a nakonec dává všanc i své důstojné kmetství. A tak vyjádří jeho "fiktivní rekonstrukce" podezření limitně se blížící pravdě. Rothův dvojník Nathan Zuckerman, který v řadě jeho románů zažívá na vlastní kůži autorovy výzvy, msty i bolístky a tentokrát se stáhl do role pozorovatele, k tomu ovšem potřebuje názorný příklad.

Velebit, anebo domyslet

Takovou ikonou je idol ze střední školy, židovský čahoun s nordickými rysy a neskutečným nadáním pro sport, jemuž se přezdívalo Švéd a který byl až do konce svých dní pro mnohého souvěrce vzorem toho, kam by měla dospět židovská asimilace.

Seymour "Švéd" Levov, dědic rukavičkářského impéria panovačného, leč přičinlivého taťky, má vše, nač může středostavovský synek v poválečné konjunktuře pomyslet: za sklem ceny za rekordní homeruny a touchdowny, za ženu Miss státu a před sebou odhodlání pokračovat v řemesle předků, až se pro místní komunitu stane čímsi, čím byl pro celý národ Kennedy. Světe, div se, že něco skřípe. Na třídním srazu po x letech, kde autorovo pátrání začíná, vyjde najevo, že ani se Švédem život nejednal v rukavičkách.

Když se jeden z jeho obdivovatelů pídí po tom, co je rubem snu o prosperitě, občanských ctnostech a štěstí u domácího krbu, nevystačí si s generačními rozpory a faktem, že "v domácnosti, kde velí děda, je i padesátiletý Žid pořád klukem". Chce přemoct povrchní, nedbalý postoj k lidem, "neboť máme sklon soudit lidi špatně, nic než špatně a po pečlivém zvážení zase špatně".

Jak se však dobrat podstaty problému, než že si ho paralelně zrekonstruujeme z náznaků a dohadů, z utkvělých idejí a řeči genů? A ve zbytku si vymyslíme, co může být pod fasádou oslnivého liberála a rodiče projevujícího nezměrnou chápavost, s níž je podle Rotha "život snazší, jenže pro romanopisce by byl zhoubou".

Zakomplexovaná Švédova dcera, zasažená nesmyslem vietnamské války a bouřemi roku 1968, v šestnácti letech vyhodila do povětří místní poštu. Pak dala rodině vale a dala se na dráhu teroristky, po níž jde FBI. Milující otec, který se pro ni každý příští den života souží, je už napořád "vydán napospas její i své obrazotvornosti", když se domáhá vysvětlení.

To ho ničí, zatímco autor ze situace profituje, když si může klást otázky, kdy jsou nám úspěch, milosrdenství a umění tolerance nanic a zda je člověk poznatelný, když ani jeho soukromé dějiny se nedají uchopit jinak než za pomoci dohadů. Tento paralelní prostor, prozrazující mnohé o tom, jak se rodí psaní, už sice není nijak překvapivou výbavou Rothových románů, ale dává nám s novou vervou zažít drama "hry na nefalšovanou fantazii", jak by nám asi probíhala mozkem se všemi střihy, asociacemi a slepými uličkami.

Jako by se tím znovu potvrzovalo, že autor je mezi americkými literáty výjimečně pronikavým stylistou, kterému jeho Evropané rozumějí, a že právě díky jeho odvaze je fikce někdy působivější než skutečnost.

Nepřipravený tragéd

Příčiny selhání se nedozvíme, ale o ty Rothovi od počátku nešlo tolik, jako o jeho důsledky a o rozvrácení konzumního klišé, o které se svého času satiricky otírali Mailer, Miller, Heller i Updike. Americká idyla, vyznamenaná Pulitzerovou cenou a vrcholící odhozením masek v kuchyni o Dni díkuvzdání - esenci novosvětsky rovnostářského pozlátka - však mezi nimi díky použité perspektivě zachází nejhlouběji do rozboru 60. let.

Do oné bouřlivé dekády rozvratu, jež v hlavě každého Američana rozdrtila i blud o tom, že jeho národ vlastní v tomhle století recept na světabol. Roth nás však nefackuje z narkózy jako jeho newarský soused přes ulici Updike pohledem na manželství s omezenou dobou trvanlivosti či na Králíkovy potrhlosti v mezích zákona.

Švédova zhroucená idyla je totiž tragédií "člověka, který nebyl na tragédii připraven", neboť se až příliš nechal ovlivňovat ostatními, jeho nejvyššími zájmy byla přání druhých a nikdy neprojevil sebe sama ani z té nejhorší stránky, jako by ji snad neměl.

Protože zůstal tělem i duší sportsmanem, neschopným ironie a ostrovtipu? Tam už nedohlédne ani autor, pokud se smutná postava sama v sobě nevyzná. Když však tento vynikající románový důkaz, že člověk není ostrov ani pevnost, aby s tak chabou výbavou zvládl všechno uvnitř, začneme pozorně číst zase od začátku, zjistíme, že umíme přinejmenším něco, co opice ne. Začínat znovu s touhou po štěstí.

Philip Roth: Americká idyla

Přeložili Luba a Rudolf Pellarovi, Volvox Globator, Praha 2005. 340 stran, 299 Kč