Divokej Bill se v posledních dvou letech stal jednou z nejpopulárnějších českých skupin. Změnilo to tvůj do té doby poklidný venkovský život?

Máme tu výhodu, že je nás v kapele osm a nikdo není frontman. Popularita se tedy dělí mezi všechny. Jelikož bydlím v Úvalech a žiju tam pořád, myslím si, že mě to vůbec nezměnilo. Jenom jsem si ověřil, že když člověk za něčím jde, při troše štěstí to funguje. Dělám to i v ostatních věcech.

V jakých třeba?

Víceméně to mám všechno spjaté s muzikou. Doma v Úvalech jsem začal dělat koncerty. Zpočátku z toho nebyl nikdo moc nadšený, ale podařilo se mi lidi zblbnout a teď tam všichni žijou festivalem Úvalskej bigbít, který se koná vždy v červnu. Letos přišlo dva a půl tisíce diváků. Se spoluhráčem Prochajdou jsme vybudovali zkušebnu. Dva měsíce jsme bušili do zdí, různě jsme to vychytávali a teď tam zkouší čtyři kapely a Divokej Bill ne.

My se zatím s Prochajdou pustili do budování rockové hospody, která by měla sloužit i jako klub, kde se bude normálně hrát. Pořád se scházíme s nějakými architekty a řešíme, jak uděláme střechu a podobně. Trochu jsem si k tomu utekl, abych se muziky nepřejedl. A víte, z čeho mám největší radost? Dělával jsem s tátou truhlařinu, ale před pěti lety jsem to kvůli muzice opustil. Na té hospodě děláme zase spolu, je to takový návrat k rodinnému podnikání.

Zatruhlaříš si ještě?

Už ne. Táta mě k tomu nechce pustit, protože má strach, že bych si uřízl prsty. Pak bych nemohl hrát na kytaru. Nenechá mě řezat ani ruční pilkou.

Co obnáší budovat na venkově hudební hospodu?

Vyvedlo mě to z naivity. Myslel jsem si, že to budeme mít za tři měsíce hotové, ale bude to práce tak na pět let. Navíc se musím učit jednat s lidmi. Chodím na úřad a schůzuju se starostou. To jsem nikdy předtím nedělal.

Inspirují tě Úvaly při skládání nových písniček?

Každopádně. Můžu prozradit, že nestane-li se něco nečekaného, bude na naší nové desce písnička Výmola. Tak se jmenuje potok, který teče skrz Úvaly. Smetana měl Vltavu, Divokej Bill bude mít Výmolu. V Úvalech mám kámoše, se kterými jezdíme na motorce, děláme mejdany, bavíme se. Nechci odtamtud odejít. Nad tou hudební hospodou si postavím byt a chci v něm být až do smrti.

Přece jen - nenapadlo tě někdy, že bys někam odešel?

Jedině snad na rok nebo dva na zkušenou do ciziny. A pak zase zpátky.

Dopadne to?

Možná ano. Rodiče měli pravdu, když říkali, že jsem se měl učit anglicky. V září bych chtěl někam odjet a tři týdny se intenzívně učit angličtinu. Nevím ještě kam, ale chtěl bych do nějaké jazykové školy venku. Můj kamarád Michal Thomes byl někde v Denveru, tak třeba tam. Jinak jsem ale buran. Jsem někde dva týdny a už se těším, až zase budu doma.

Divokej Bill v současnosti koncertuje třikrát až čtyřikrát týdně. Nejsi z toho unavený?

Zrovna teď ano, nějak to na mě dopadlo. Ale není to žádná velká krize. Na koncertech je nejhorší čekání na to, než na nás přijde řada. Když se hraje, to mě baví a užívám si to.

Být v kapele přináší spoustu zajímavých setkání. Je nějaké, na které jsi pyšný?

Nedávno k němu došlo a rozklepal jsem se z toho jako blázen. Byli jsme v Ostravě na předávání cen Anděl a byl tam Jarek Nohavica. Věděli jsme o sobě, ale nikdy jsme spolu nehovořili. Šli jsme proti sobě po chodbě a slyším ho říkat "Já už to musím zlomit, pořád po sobě jenom koukáme." Podal mi ruku a pokračoval: "Vy děláte toho Billa? To je bezvadný a je vidět, že vás to baví. Hrozně vám fandím." To mě strašně potěšilo.

Jací jsou vůbec čeští muzikanti lidé?

Úplně normální. Nedávno se třeba do Úval přistěhoval kytarista Monkey Business Olda Krejčoves. Domluvili jsme se a chodíme spolu jamovat. Já nikdy neměl s nikým problém. Samozřejmě jsem už narazil na někoho nafrněného, ale zrovna teď si konkrétně na nikoho nevzpomínám. Vážně.

V Česku dosáhl Divokej Bill skvělého postavení. Je vůbec ještě "o co hrát"?

Pořád je možné jít dál. Nedávno jsme hráli na Slovensku a překvapilo mě, že na nás ani moc nepískali. Spřátelili jsme se s anglickou skupinou Levellers a před námi jsou tři společné koncerty u nás, dva v Polsku a jeden v Maďarsku. Do Polska bychom chtěli jezdit častěji, dovedu si představit jednou za rok nějaké čtrnáctidenní turné. Velký sen je Rockfest českých kapel, který se koná každý rok v americkém Chicagu. Myslím si, že takových pět až deset let ještě bude co objevovat.

Na vaší minulé desce Mezi nima je písnička Bagdád, poměrně kontroverzní věc o tom, jak na to město padají americké bomby. Budete se dál věnovat politickým tématům?

Ta písnička vznikla dva roky předtím, než Američané na Bagdád zaútočili. Napsal ji můj kamarád a mně se na ní líbila ta přímočarost. Jinak mi samozřejmě není jedno, co se ve světě děje. Čtu noviny a brečím, protože mi to připadá nenormální. Každý se může angažovat jak chce, muzikanti také, ale pro mě platí slova, která před nějakou dobou pronesl Robert Kodym: "Vnímám to a štve mě to. Myslím si ale, že mé místo je u kytary." Nechci se do politiky cpát.

Kdy vyjde nová deska?

V té hudební hospodě v Úvalech jsme právě přehradili místnost na dvě části. V jedné stavíme studio, ve druhé zkušebnu. Pak začneme nahrávat desku a chtěli bychom, aby vyšla v únoru příštího roku.