Prý nesnáší, když bývá nazýván Vonnegutem dneška, neboť v tom vidí jen marketingový tah, jak za pomoci osvědčeného jména přiblížit nezasvěceným styl, který se od něho dá očekávat. To srovnání však není úplně scestné, protože je přinejmenším spojuje znechucení lidmi - Vonnegut se častokrát zmiňuje o zážitku z vybombardovaných Drážďan -a s černým humorem na rtech se pak oba snaží svou vnitřní tíseň zaplašit.

Za Vonnegutových časů však ještě na lidstvo platily stará dobrá satira, strach z bezcitné mašinérie a mušketýrský stud jednoho za všechny, kdežto postmoderní Amerika Chucka Palahniuka je už jen kulturou náhražek a vyšinutostí, jimž je praktické se oddat, je-li "tak těžké celý život umírat".

Kdyby slovo zabíjelo

Zatímco v autorově Klubu rváčů tenhle únik postavám poskytovalo sektářské násilí, v Programu pro přeživší manuál jako bible naší doby a v Zalknutí se oddávaly kultivovaným závislostem, nově vydaná Ukolébavka (2002) si pohrává s tím, čeho všeho bychom byli schopni, kdyby pouhé slovo zabíjelo.

Podobně jako původně sám autor je vypravěčem prózy reportér lokálního plátku, který ze série případů takzvaného syndromu náhlého úmrtí kojenců (SIDS) vypátrá, že na vině je říkanka z jedné dětské knížky. Kdo ji druhému přečte (nebo na ni v jeho přítomnosti jen pomyslí), pošle adresáta čichat k fialkám zespoda. Obrazná představa se však v autorově fantazii rychle posune do hříčky o tom, co by se stalo, kdyby tohle šamanské zaříkávadlo někdo využil ke kontrole přemnožení a plnil domy, chodníky i bary zástupy záhadně zesnulých. Kdyby měl moc a zároveň odpovědnost hrát si jako tvor z masa a kostí na boha a den co den čelil jak božské všemocnosti, tak "vševědoucnosti": cholerickým záchvatům a utkvělým představám o morálce, kterých je tolik co obyvatel planety.

Přinesla Ukolébavka zlidštění?

Nic proti nadsázce, jež tak fantaskní schéma posílá do přímého přenosu, i když se z něj dalo vytěžit víc než pouhý komiks. Čarodějky, nekrofilové i kuchařky kouzel se koneckonců staly běžnou součástí mediální války. Teroru médií, o který jde Palahniukovi v téhle alegorii především a který nás denně zahlcuje bez ohledu na to, že jsme dávno sytí. Bez ohledu na obyčejnou slušnost, natož profesní etiku, nedejbože lásku k bližnímu, v níž autor spatřuje jedinou cestu ke spáse. Ale myslí to vážně? Zatímco mnozí vidí v pointě Ukolébavky jeho obrat k lepšímu, hlavně prý "po událostech z 11. září", sám spisovatel ji nepřestává zpochybňovat sarkastickými obrazy, v nichž jako by zlostný Bůhpantáta neztrácel na síle a jeho nezdárný synátor, jenž na sebe jako beránek vzal bídné břímě světa, mu stěží může oponovat něčím tak odporně kýčovitým.

Každý věří v něco, co ho přesahuje, jen u Palahniuka to spí kdesi hluboko. "Nejnespoutanější americký autor současnosti" při nejlepší vůli není Kurtem Vonnegutem, který svůj humanismus vždy včas odmaskoval. Palahniukův problém není ani tak v míře nadsázky jako v tónu generace, jíž se stále ještě přezdívá generace X, přestože je dávno generací 0 (čti nula): už nemá, co by řekla.

Palahniuk se stal obětí doby, kterou nic nešokuje

Ellisova, McInerneyho i Palahniukova obžaloba značkového životního stylu sama záhy podlehla infiltraci toho, co kritizovala, a kde nic není, ani smrt nebere, tudíž ani nejsnaživější nihilista o tom nemůže psát donekonečna. Anebo za cenu, že se dobrá polovina jeho vyvatovaných textů dá vyškrtnout bez porušení podstaty látky, což jistě není dáno jen tím, že by se tak úpěnlivě stylizoval.

Takové jsou totiž všechny Palahniukovy postavy - podle autora nejspíš vycházíme jeden jako druhý z Fordova běžícího pásu. Snaha šokovat revolverovým psaním a zároveň psát div ne v holých větách, aby mu všichni rozuměli, špikovat je mantrami a pentlit refrény, jež při pátém použití drhnou - toť minimalismus spíš vypočítaný a vypočítavý. A upachtěný. Jenže od průměrného kousku nečekejme nic jiného než kalkul v době, kdy kniha je hlavně artikl placený od slov, vyslaných do mediální války o naši přízeň.

Chuck Palahniuk: Ukolébavka
Přeložil Richard Podaný, Odeon, Praha 2005, 224 stran, cena neuvedena.
Foto popis| Američan Chuck Palahniuk se nerad smiřuje s tím, že bývá nazýván Vonnegutem dneška.