Myslím, že u nás nikdo nepovažoval Švejka za idiota, který nemá všech pět pohromadě, za šaška nebo dokonce za sprosťáka. Viděli jsme ho jako velice chytrého a statečného člověka, s dostatkem sebedůvěry, jako lidový typ.

Později, během studia v Praze, jsem samozřejmě poslouchala přednášky o Haškovi a důkladně jsem přečetla Švejka i řadu prací o tomto díle. Tenkrát jsem ho začala chápat mnohem hlouběji. A tehdy jsem se také rozhodla přeložit Švejka do čínštiny. Chtěla jsem, aby se čínští čtenáři seznámili s tímto českým lidovým hrdinou, a aby se tak dozvěděli víc o českém národu, o jeho charakteru.

Několik let po mém návratu začala kulturní revoluce, plán s překládáním Švejka jsem musela odložit. Někdy v roce 1970 mě poslali pracovat na venkov, ale my, kdo jsme pracovali s cizími jazyky, jsme mohli podle pokynu tehdejšího předsedy vlády Čou každé ráno dvě hodiny věnovat studiu toho kterého jazyka, abychom svůj obor nezapomněli. Tak jsem každé ráno nečetla nic jiného než Švejka a přitom jsem tu knihu začala překládat, kousíček po kousíčku.

Tenkrát ještě nebyla naděje na vydání, ale já jsem si řekla, že Švejka stejně přeložím, když už jsem na to tolik let myslela a tolik let se připravovala. Měla jsem také pocit, že ten překlad dlužím svým českým přátelům, svým učitelům, profesorům, spolužákům a spolužačkám, a vůbec všem, kdo mi v Praze pomáhali a měli mě rádi. Byla to moje cesta, jak sblížit oba národy. A věděla jsem, že mi svědomí nedá pokoj, dokud tuhle knihu nepřeložím. Překlad jsem dokončila až někdy v polovině sedmdesátých let, a pak jsem trpělivě čekala na příležitost. Dočkala jsem se.

Jako studentka v Praze a později jako redaktorka v největším nakladatelství krásné literatury v Číně jsem toho sice přečetla a nastudovala dost, ale myslím, že nejdůležitější pro mne byla spolupráce s mnoha zkušenými redaktory a překladateli, s kolegy, od kterých jsem se hodně naučila. Jejich zkušenosti, živá teorie přímo z překladatelské praxe byla pro mne vzácná a přispěla k mému překládání Švejka a k mé pozdější práci. Však jsem také svůj překlad ještě před vydáním mnohokrát upravovala.

Teprve v 80. letech chtělo několik nakladatelství mého Švejka vydat jako první celistvý překlad přímo z českého originálu. Vybrala jsem si nejznámější nakladatelství specializované na krásnou literaturu, Žen Min Wen Sue. Odpovědným redaktorem mého překladu byl pan Cen S' Zon, který je sám překladatelem ruské literatury. Redigoval mou práci velmi pozorně, někdy s pomocí ruského překladu, pro srovnání.

Před vydáním mého překladu už jeden Švejk v čínštině existoval. Byl to překlad z angličtiny, zkrácený na 200 000 čínských znaků. Můj kompletní překlad má 600 000 znaků. Ten zkrácený překlad z angličtiny je dílem známého spisovatele, pana Šao-Čen. Přeložil to skvělou čínštinou. Jenže všechny nadávky, všechny ty hrubé výrazy z hospodské mluvy, tam scházejí. Že by byl ten anglický překladatel až příliš gentleman?

Myslím, že ohlas na můj překlad, první překlad z originálu, na prvního kompletního Švejka v čínštině, byl docela dobrý. První náklad nebyl sice veliký (myslím, že to bylo deset tisíc výtisků), ale každé dva nebo tři roky bylo další vydání, a tak se vydává až dodnes a bude se vydávat i v budoucnosti. Zájem projevili také z Tchaj-wanu, a i tam po prvním vydání následovala další.

Každá nová generace čte dnes Švejka. Od mladých lidí jsem dostala nejvíc dopisů s pochvalou nebo poděkováním. Švejk se stal jejich dobrým, oblíbeným přítelem. Vědí, kdo je Švejk, i když si někdy nejsou tak docela jistí, co je nebo bylo Československo. Procházela jsem se jednou s českou přítelkyní, sinoložkou Annou Doležalovou, po pekingských ulicích a potkaly jsme hlouček mladých mužů. Pozdravili velice zdvořile, a pak se ptali odkud je můj zahraniční host, a když jsem jim to vysvětlila, úplně je to nadchlo, ale jeden z nich Československo neznal. Až mu to kamarádi vysvětlili: "Ty troubo, to je přece ta země, odkud byl Švejk. Copak nevíš, kdo je Švejk?" To věděl okamžitě, a tak mu bylo i Československo jasné.

Švejka nečte jen inteligence, vzdělaní lidé, studenti, znají ho i lidé s nižším vzděláním, fyzicky pracující. Asi dva nebo tři roky po vydání Švejka jsem byla hospitalizována po menší operaci nohy. Blízko mne ležela mladá žena, kterou přišel navštívit její bratr, muž asi třicetiletý. Byl dělníkem v malé továrně na výrobu nudlí. Protlačovat a sušit nudle, to byla jeho práce po celý den. Když slyšel od sestry, že jsem žila v Československu, hned se mě ptal, jestli vím, že jeden z nejlepších románů světové literatury, Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, napsal český spisovatel. Odpověděla jsem mu, že vím, ale neprozradila jsem mu svůj skutečný vztah k jeho oblíbené knize. Přišlo mi to skoro jako zázrak, protože on začal okamžitě s nadšením vykládat různé detaily, některé jsem si už sama nepamatovala, a pak začal Švejka citovat zpaměti, a znal těch citátů hodně. Ježišmarjá, já jsem se až styděla, ale byla jsem v ten moment nejšťastnější překladatelka na světě a žádné odborné hodnocení mě nemohlo tolik potěšit. A tak si myslím, že opravdu nemusíme mít starost, zda byl čínský čtenář v osmdesátých letech schopen rozumět ironii a sarkasmu a zda byl schopen pochopit Haškova Švejka.

V Číně existovala po staletí spousta humoristických a satirických děl, zejména ve formě tradičních místních oper. A mezi obyčejnými lidmi, zvlášť na venkově, můžete potkat typy, které jako by Švejkovi z oka vypadly. Já jsem z venkova, vyrostla jsem na vesnici a znala jsem osobně lidi, jako je český Honza, český Švejk, čeští pábitelé. Měli a mají podobné postavení, podobný život a podobný osud jako jejich české protějšky, žijí a chovají se svým zvláštním způsobem a svým způsobem taky bojovali proti statkářům, cizím utlačovatelům, později proti byrokratickým hodnostářům a korupčníkům.

Čínský čtenář mohl pochopit Švejka, protože chápal, jak se Švejk svým způsobem posmívá a bojuje proti válce, proti rakouské policii, proti té rozpadající se říši. My máme proto Švejka rádi. Řada z nás Číňanů je do tohoto literárního hrdiny zamilovaná a občas dáváme někomu přezdívku Švejk. Takový Švejk bude chytrý, vtipný a veselý. Umí dělat legraci a nebojí se dělat si legraci i sám ze sebe. Jeden z našich spolužáků z dob studií v Praze byl pro nás vždycky Švejk, a ještě dneska, po půlce století, mu tak říkáme. Být Švejk, to je kompliment. Švejk není jen postava knižní, ale je to lidový typ, který nese prvky české národní povahy. Nevidím, co by na tom mohlo být špatného. To jsou dobré prvky a kdekdo by se z nich mohl poučit. Bohumil Hrabal Švejka vystihl velice přesně, když řekl, že se Švejk choval v jakékoli situaci jako doma, a že "i když je na dně svých sil, vždycky hleděl vzhůru". V tom je jeho síla i velikost. Říkáme-li, že Švejk je lidský typ, který v sobě nese prvky české národní povahy, pak nikdo z toho národa na to nemůže nebýt hrdý.