Myslíte si, že by takto upřímný a silný film o padesátých letech mohl být natočen dnes?

Nemyslím. V Polsku dnes nemá politický či společenský film příliš velké publikum. Lidi by to asi nezajímalo, někteří jsou příliš zaměstnaní novou dobou. Snaží se prorazit, uspět v nových podmínkách a do kina se chtějí chodit hlavně bavit a zasmát se. A pro mladé to všechno představuje dávnou historii, málem vědecko-fantastický příběh. Je to šťastná generace, která nic takového nemusela zažít.

Ve filmu Výslech jste hrála Antonii, mladou, nejdříve lehkomyslnou ženu, kterou během procesů zavřou a nutí z ní přiznání k něčemu, co neudělala. Znala jste někoho, kdo si prošel čímsi podobným, osobně?

Bugajskij napsal scénář podle skutečných příběhů dvou žen. Jedna z nich byla přítomna na natáčení a dělala mi konzultantku. Povídali jsme si o tom, jaký byl život ve vězení a co tam zažívala. Já jsem se ve filmu snažila ztělesnit ženu v extrémních podmínkách, hrála jsem ji emocionálně, chtěla jsem udělat silný, působivý film. Ale co mi ta žena někdy vyprávěla, bylo nad celý příběh filmu. Tuhle ženu třeba zavřeli na dva tři dny na samotku a ona poté už ani nedovedla rozlišit, jestli si sama pro sebe přemýšlí nebo povídá nahlas. Já jsem si vůbec nedovedla představit, jak bych něco podobného mohla zahrát.

Změnila tahle role váš život? Byla jste za svou účast na filmu potrestaná režimem?

My jsme natáčeli osm měsíců v době známých polských událostí osmdesátého prvního roku, měli jsme relativní svobodu. Státní moc měla tehdy jiné starosti než dohlížet na filmaře. Když zjistili, co nakonec vzniklo, nejvíce to odnesl režisér. Bugajski musel opustit Polsko a emigroval do Kanady. Mimochodem natáčel tam pro televizi, například několik dílů z cyklu Alfred Hitchcock uvádí. Já jsem žádné problémy naštěstí neměla. Pro mě to byla ale především moje největší role a zároveň vzácná příležitost zahrát si postavu, která měla tolik různých odstínů a barev. Vždyť na počátku jde o naivní, trochu lehkomyslnou holku, která byla zatažena do politických procesů. Když jsme tenhle film dokončili, cítila jsem se, jako bych složila závěrečnou zkoušku na škole. Stala jsem se hotovou herečkou.

Jaké role hrajete dnes?

Dnes jsem šťastná divadelní herečka. Dokonce jsem se nedávno rozhodla vybudovat první soukromé divadlo v Polsku, všechny peníze dávám do rekonstrukce jednoho starého kina, z něhož by mělo vzniknout divadlo. Mladí filmoví režiséři moc nepotřebují herce, jako jsem třeba já, tedy herce od Andrzeje Wajdy či z tehdejších společenských filmů. Teď jsem byla obsazena do role nějaké slepé ženy, ale jinak mi nabízejí, abych hrála samé matky nějakých gangsterů a podobné věci. Většinou to odmítám.

Jak se natáčí s Wajdou?

Když točí aktuální politické filmy a když točí historické snímky v kostýmech, jde o dva zcela odlišné lidi, o dva režiséry. V prvním případě stále chodí a potřebuje se s druhými konfrontovat, váhá, ověřuje si, pracuje hrozně tvrdě a vy nikdy nevíte, kam vás natáčení dovede. Je to zmatek. Jste na cestě, u níž nevíte, jak to celé skončí. Pokud se pustí do historického snímku, všechno skládá dohromady jako generál či malíř. Přesně vždycky ví, co se bude točit zítra a za tři hodiny práce se nudí.

Řekla byste, že vystihl typy národního charakteru?

On dokázal vystihnout náš polský romantismus, který známe z literatury, ale najdete jej i v naší mentalitě. Naši spisovatelé a předci tak dlouho snili o svobodném Polsku, vezměte si Slovackého, Mickiewicze, Konrada. To byli skuteční muži, kteří chtěli lepší svět. A něco z toho romantismu, který je někdy až šílený, najdete i v jeho filmových postavách.

Není to už trochu z módy nebo lidé mají v srdci Velké Polsko, jak se zpívá...?

Ano, ale také už pominul ten původní důvod. Polsko už je svobodné a romanticky snít kvůli prachům opravdu nejde.

A o čem sníte vy?

Já jsem nakonec spokojená. Nejsem v první řadě Polka, ani občanka, ale především herečka. Potom je teprve to všechno ostatní.

Začala jste sama režírovat filmy. Lze říct, že jste se učila řemeslu u Andrzeje Wajdy, když jste hrála v mnoha jeho filmech?

Natočila jsem jeden hraný film pro kina a asi deset filmů pro televizi, ale neřekla bych, že Wajda mě naučil režírovat. Já se snažím především vyprávět příběhy žen a také věřím, že každé téma lze vyprávět jiným způsobem. Když máte téma, to už si samo řekne o styl. Jinak miluju herce a hlavně zkoušky. Když s nimi zkouším, jsem ve svém živlu.