Pohrobci géniů mohou odkaz svého mistra buď inteligentně propagovat nebo jen vystavují mrtvý idol, jako by šlo o panoptikum či muzeum voskových figur. Zpívají smuteční písně nebo podnikají drastické exhumace ostatků a vytahují drby z mistrova života. Ne každý génius má štěstí, ať už během života, nebo po smrti.

Proč ty kočky

Lucii Vigo nelze z ničeho takového podezírat. Byla dcerou génia a na to všechno má právo, ačkoliv svého otce a filmaře, který má vlastní kapitolu v dějinách kinematografie, téměř nepoznala. Zemřel za záhadných okolností, když jí byly tři roky. Samozřejmě Jean Vigo (1905-1934)  není pro ní jen synem militantního anarchisty Miguela Almareydy a filmovým samoukem, který natočil ve své době tři geniální filmy (Na slovíčko Nice, Trojka z mravů a Atalanta) a přitom to neměl s filmovou distribucí zrovna jednoduché (Tehdy nebylo snadné se chlubit anarchistickým vyznáním v mainstreamových magazínech).

Přesto jsme se dozvěděli nějaký drb navíc, totiž, jak to bylo s těmi kočkami. Vigův klasický film (a vyznání svobody) Atalanta je plný koček, ty obývají palubu lodi, na níž se odehrává hlavní příběh. Všichni teoretici a historici se odedávna ptali, proč si jen Vigo myslel, že by bylo možné žít s takovou kočičí havětí v jedné kajutě. Tady je vysvětlení: Vigův anarchistický otec, s jehož záhadnou smrtí ve vězení se filmař nikdy pořádně nevyrovnal, totiž kočky miloval. Nosil je domů, když je našel opuštěné na svých svobodomyslných procházkách. Takže až uvidíte příště kočky, myslete na anarchisty z minulého století.

Naum Kleiman je naopak filmový teoretik, který umí rozebírat do mrtě filmy a dílo ruského revolučního a dnes už zcela klasického filmaře. Je fakt, že Ejzenštejnovy filmy naleznete v každé větší prodejně DVD v Paříži, představují zároveň takový folklór z doby vzniku socialismu sovětského typu. Naleznete v nich rozjuchané a ke všemu (i k revoluci) odhodlané dělníky. Na plátně filmů jako Křižník Potěmkin nebo Říjen tu pateticky pochodují dějiny a zdůvodňuje se vítězství diktatury proletariátu - i když nejenom to.

Na základě filmu se udal

Kleiman tvrdí, že v Ejzenštejnových filmech se dnes nacházíme více než před dvaceti lety. Že on od patosu dospěl k tragédii. Ruský filmař Ejzenštejn je ale zároveň příkladem toho, jak se časem mění interpretace i vyznění filmů.

Za jeho života jej nejdříve milovali jako progresivního tvůrce, potom jej donutili ke stranické sebekritice, chlubili se jím i zároveň jej málem popravili. Za války Goebbels říkal, že fašistická kinematografie potřebuje "svůj Křižník Potěmkin". Když tenhle film, který zachycuje povstání námořníků a lidové protesty v Oděse roku 1905, viděl v mexické emigraci jeden bývalý carský voják, jenž se podílel na tomto potlačení lidových mas ve skutečnosti, šel se podle legendy udat na policii. Snímek jej přesvědčil, že je zločinec. Schválně jestli něco takového dokáže i Pán prstenů.

Událostí hradišťské filmovky bylo i uvedení syrového filmového záznamu procesu s Miladou Horákovou z 50. let. Ve filmovém archívu objevili obrazovou dokumentaci, která měla původně sloužit ke vzniku propagandistického filmu, v roce 1969. V té době ale už nebylo možné jej uvést před publikem.

Proč zůstalo "dílo" nedokončeno, není dnes zcela jasné. Asi i samotným komunistickým pohlavárům přišlo blbý, že z podrobného obrazového dokumentu bylo poznat, jak byl celý proces zinscenovaný předem.

Báli se, že by tím odhalili vlastní metody? Nebo viděli chyby ve vlastním aranžmá? Svědci nebyli dost přesvědčiví? Těžko říct, každopádně nám tak zůstalo více jak pětihodinové svědectví o jednom z komunistických zločinů 50. let. Zástupci Národního filmového archívu slíbili, že materiál by měl výhledově vyjít na školním DVD.