Americko-francouzský snímek je intimní rodinnou ságou černošské rodiny z New Yorku, které se tak říkajíc lepí smůla na paty. Diane je svobodná matka, jež se léčí ze závislosti na kokainu a snaží se svým pěti dětem být konečně dobrou matkou. Její 18leté dceři Love se narodí syn, a i když je HIV pozitivní, rozervaná rodina vnímá právě jeho jako rozhodující impuls, který určí další směřování rodiny.

Cenu za nejlepší režii předala dokumentaristka Olga Sommerová dokumentu Čistota: prolomit kruhy mlčení izraelské režisérky Zurii Anat. Svým filmem se pokusila prolomit mlčení obestírající veřejné lázně pro ženy, mikva, kde jsou vdané ortodoxní židovky nuceny pravidelně vykonávat očistný rituál. Některé požadavek čistoty přijímají a nechávají rabíny rozhodovat o své ženské intimitě, jiné se bouří proti tomu, co považují za patriarchální přežitek. Z filmu čiší chladný pocit, jako když se bosá noha dotkne bílých kachliček, jimiž jsou v izraelské mikvě obloženy stěny, podlaha i strop...

Další ceny festivalu

Zvláštní cenu za film, který výjimečným způsobem přispívá k ochraně lidských práv, udělil  bývalý prezident Václav Havel japonskému snímku Dcera z Jen-anu. Dvouhodinový dokument vypráví mladé příběh čínské dívky, jenž se sama stala obětí kulturní revoluce v Číně 60. let, neboť ji rodiče ze strachu před komunistickými funkcionáři ihned po narození odložili.

Cenu Rudolfa Vrby za nejlepší film v kategorii Máte právo vědět získal peruánský snímek Choropampa - cena zlata, který popisuje boj malé komunity v odlehlé části Peru proti nadnárodní těžařské společnosti. Cenu uděluje porota složená z žen, které se vzepřely represi, násilnostem a nespravedlnosti.

Cenu primátora Prahy za nejlepší krátký dokument získal snímek Čekání v zajetí. Irácký válečný zajatec v íránském táboře píše dopis svému dítěti, které nikdy neviděl a kterému se otcovy dopisy zřejmě nikdy nedostanou do rukou. 

Čestným uznáním odměnil Český rozhlas anglicko-francouzský dokument Blíž za kreativní použití hudby a zvuku v dokumentárním filmu. Experimentální snímek je portrétem mladé Annelise, která v prostředí dělnické čtvrti v Newcastlu hledá vlastní sexuální identitu.

Zamyslet se, co se děje kolem

"To, jakou podporu se společnosti Člověk v tísni daří shromáždit napříč celou společností, mě vždy znovu a znovu překvapí. Dokazuje to, že Češi třináct let po pádu komunismu vědí, že solidarita, důstojnost života a svoboda patří mezi základní lidské hodnoty. Stále větší množství lidí je ochotno na chvíli zapomenout na své každodenní starosti a přemýšlet o tom, co se děje za hranicemi našeho státu nebo i jen za zdmi sousedního bytu," řekl ředitel festivalu Igor Blaževič při zahájení letošního ročníku Jednoho světa.

Po zhlédnutí alespoň některých filmů přehlídky si člověk uvědomí, že je vlastně fajn, že se narodil v Česku. Což by jej ovšem nemělo ukolébat na vavřínech. Je toho tady taky potřeba dost vylepšit. Je to tu jen méně hrozné než v některých jiných společnostech.

Filmové dokumenty a doprovodné besedy a výstavy V Praze letos zhlédlo přes 20 000 lidí.

...a co se líbilo mně?

 

Taxikářka v Sidi Bel Abbés (52 min/Belgie)

Můj první film letošní přehlídky. Soumicha musí po smrti manžela živit své dvě děti, a tak se stává první taxikářkou v alžírském městě. Zatímco ženy její odvahu podporují a někteří muži uznávají její potřebu vydělat na chleba pro rodinu, najdou se i řady těch patriarchů, kteří zdůrazňují, že žena má sedět doma, ať se děje, co se děje. Když ke konci filmu zabírá kamera na ulici hloučky zevlujících mužů, mezi nimiž se šíří šeptanda, že "ženu z toho žlutého Renaultu 4" zabili, tajím dech a umíněně opakuju: ne! ne! ne! Jenže ... dříve či později stejně skončí jako těch 11 učitelek, které islámští extrémisté povraždili při cestě do školy na jedné silnici za městem. Ať už mi moje umíněná modlitba pomůže nebo ne.

Snášenliví, nesnášenliví (26 min/Francie)

Třicetiletá Mathilde je členkou nacionalistické Národní fronty a v muslimských přistěhovalcích vidí zkázu Francie. Svolila nicméně strávit v rodině přistěhovalců z Alžírska tři dny. Kino bouří smíchy, když tlustá třicátnice s prořídlými vlasy (že by nějaké osobní mindráky?) recituje zřejmě poučky ze stranické brožurky a mátový čaj pije s komentářem, že máta nepatří do tradiční francouzské kuchyně. I když pan Nasser je taky pěkný dáreček: Mathildiny opakované politické proklamace jej dopalují natolik, že práskne dveřmi a jde spát, a tak většina debat mezikulturního dialogu zbyde - jak jinak než na jeho manželku. Prostě tohle se musí vidět!

Občan Krone (57 min/Belgie)

Deník Krone Zeitung je nejčtenějším listem v Rakousku. Jeho patriarchální šéfredaktor a majitel pan Dichand je na to patřičně hrdý a chlubí se i tím, že právě Krone pomohl vytáhnout Jörga Heidera a jeho stranu Svobodných na politické výsluní. Populistické a emocionální výlevy skombinujeme s antiimigrační náladou, okořeníme špetkou dojemných snímků týraných zvířátek (ještě štěstí, že nám dneska na hranici zmrzlo deset špinavých Afghánských uprchlíků) a za stálého míchání vylejeme do záchodu - anebo na tiskařský lis. Dokument vám vezme poslední iluze o denním tisku. Vložíte pak ale možná své naděje do internetové žurnalistiky. Novinky rulezzz ;)

Rozvod v íránském stylu (80 min/Británie)

Íránská režisérka Ziba Mir-Hosseini se svou britskou kolegyní Kim Longinotto představila na minulém ročníku Jednoho světa svůj snímek Na útěku o domově pro íránské dívky, které utekly od vlastních rodin, aby se zbavily pout tradice upírající ženám základní práva. Letos přivezla Mir-Hosseini dokument dění u rozvodového soudu, kde rozhoduje církevní soudce, který má veškeré znalosti o manželském soužití vyčtené ze sto let starých "moudrých" knih. Dynamický snímek překvapí výřečností íránských žen i jejich pohotovostí vymyslet argument, který se jim v daný okamžik právě hodí. Zkrátka, ony jsou to občas taky mrchy...naštěstí.

Anonymně tvá (87 min/Barma)

V zadních traktech čajoven a restaurací v Barmě bují prostituce. Prodávání vlastního těla je pro mnoho barmských žen jediným způsobem, jak si opatřit peníze na jídlo pro děti. Chudé rodiny prodávají dcery, aby synům zajistily živobytí. Kvůli strachu z AIDS se obchody uskutečňují už ve věku osmi let prodávaných dívek. Ale mnohé ženy se k prostituci samy vrací, neboť žádná jiná práce tolik nevynese... mnohé nakonec zmizí beze stopy, tak jako hlavní hrdinka filmu, jež je od roku 2001 nezvěstná. Tohle je skutečně hodně silné kafe.

Afghánistán v roce 1380 (56 min/Itálie)

To není historický dokument, v Afghánistánu mají totiž jiný kalendář. Film je vlastně volným pokračováním Jung (válka) v zemi mudžáhedinů, jenž kdysi odvysílala také Česká televize. Dokument přináší záběry z polní nemocnice a vězení pro členy hnutí Tálibán, jejichž někdy i fatální zranění se snaží ošetřit mezinárodní tým lékařů. Záběry popálených dětí bez končetin, kterým v rukou bouchla mina úlisně vyvedená ve tvaru barevného motýla, mi v hlavě spouští vír: na světě je něco špatně! Dlouhé pohledy na trpící pacienty a vězně mi však zároveň dávají pocit, že filmaři tentokrát ze mě chtěli vymáčknout slzu příliš lacino.

V domě mého otce (67 min/Nizozemí)

Před 16 lety utekla marocká filmařka Fatima Jebli Ouazzani do Holandska, což byl jediný způsob, jak se vyvléknout z otcem dohodnutého sňatku se starším mužem. Bylo jí čtrnáct. Také její matka i babička byly provdány ve stejném věku; aby bylo zajištěno, že jsou panny. Vždyť poskvrněná žena je jako včerejší kuskus - mužům nechutná, tvrdí Fatimin nesnesitelný dědeček, zatímco babička nahlas vyslovuje přání, aby dědek už co nejrychleji umřel, dá-li bůh. V marocké společnosti je panenství při vstupu do manželství základní podmínkou. Pozorně sleduji tradiční svatbu s krásnými šaty pro nevěstu a všeobecným veselím, ale ani na konci filmu nechápu, proč by měl při posvatebních oslavách někdo tančit s prostěradlem s mou vlastní krví na hlavě?

 

Takže přeji příjemnou zábavu :)