Od loňského roku ale v jiných oblastech festival zapracoval. Organizátoři zpřehlednili program (to je dobře), uvaděčky dostaly ručně psané visačky "služba", dramaturgie přehlídky připravila i bohatou nabídku doprovodných hudebních koncertů (díky za koncert Čechomoru s irským zpěvákem tradiční hudby Iarla O´Lionardem). V neposlední řadě se rozšířil počet píp u pultů nálevních stanů, které v Hradišti vyrostly jak houby po dešti.

V.I.P. se nesmáli

A když se na festivalu vyskytne nějaký problém, všechno vždycky zachraňuje charismatický Jirka Králík, ředitel LFŠ, který hosty bodře vítá a děkuje. V děkovací ceremoniál se změnilo kožené, dlouhé a nudné slavnostní uvítání, na němž všichni děkovali všem. (Mimochodem taky si tu každý "přihříval svou vlastní polívečku"), včetně místostarosty Uherského Hradiště a fotografa Jindřicha Štreita.

Neděkovali nakonec jedině účastníci slavnostní opening party, která se konala v Boudě bratří Formanů a jejich francouzských přátel Igora a Lily z Voliére Dromesko, když byli svědky pohostinného vystoupení herců pořadu Nastojáka. Nic ve zlým, ale fakt se to nepovedlo. Asi se netrefili do nálady nebo prostě to intoušský publikum i diváci z byznysu, kteří jedli, nevzali. Ačkoliv všichni předtím slibovali, že nejsou žádný V.I.P. a že se budou smát. Marek Daniel potom glosoval, že se to líbilo třem lidem a jednomu ne (ostatní se zdrželi hlasování). Což je ale pořád pozitivní výsledek - i když jak se to vezme.

Revolta v Uherském Hradišti

Festival se jinak rozjel v rytmu programové sekce Vlajky vzpoury a Filmu a revolty, jak se tady všude říká. Hned první večer byl věnován Che Guevarovi, pustili ilustrativní film Motocyklové deníky Waltera Sallese, které směřuje i do naší distribuce. Potom následoval neuvěřitelný archívní dokument z roku 1968 Rozhovor V. Tosca s Dr. Guevarou, v němž Dr. Guevara vypráví o tom pravém socialismu.

Pasoliniho snímek Prasečinec (natočený v roce 1969 podle jeho vlastní hry) revolučně přirovnával italskou společnost šedesátých let k situaci Hitlerova nástupu k moci v třicátých letech v Německu. Levicový intelektuál a italský filmař Mario Bellocchio (V karlových Varech šel loni snímek Dobrý den noci o posledních dnech zavražděného premiéra Alda Moreho) byl zastoupen svých prvním filmem Pěsti v kapse (1965). Ten představuje podobenství o vyšinuté rodině a zoufale kruté revoltě jednoho z jejích členů, revoltě "s pěstmi v kapsách". Mladý epileptik Alessandro nakonec sprovodí ze světa slepou matku, nemocného bratra a způsobí ochrnutí vlastní sestry. A na druhém konci programu filmovky zase bojoval Giordano Bruno ve filmu Giulianiho Montalda s inkvizicí a s jejich mučením, když se jej na popravišti snažili přimět, aby se vzdal vlastních názorů.

Téma revolty je tady ukázáno trochu jako v encyklopedii historie filmu, objevuje se zajímavě v mnoha podobách i je rozmělněné. Hodně se zde o něm mluví, trochu si z něj účastníci zároveň utahují, připomínají jej i pankáči, kteří přijeli a revoltujíce se ubytovali ve Smetanových sadech. Barokní městečko je zatím ale jinak klidné a žádná revoluce určitě nehrozí.