Jak bude Luminiscence 93-03 vypadat a proč jste se pro tuto přehlídku rozhodli?

Chceme se ohlédnout za uplynulým desetiletím. Začneme jednou z nejstarších prací Fabrika ljudi, v pátek bude následovat Petruška, v sobotu Prvotní příznaky ztráty jména a v neděli skončíme sólovým představením Iriny Andrejevové Kdo se sem dívá. Fabrika ljudi byla naší druhou inscenací a Petruška z prosince loňského roku je poslední. Na nich je vidět náš přístup k divadlu tehdy a nyní. Na začátku jsme revoltovali, neuznávali jsme klasická divadla, jejich prostředí i přístup, kdy se po představení člověk opláchl, na to, co hrál, zapomněl, šel do hospody nebo točit reklamy. Nám šlo a stále jde o propojení života a divadla.

Co se tedy změnilo?

Náš pohled na divadelní práci. Koncem 80. a začátkem 90. let jsme divadlo žili a tvořili "tělesně", chtěli jsme příběh cítit přímo na své kůži. Dnes už jsme trošku jinde, vyprávíme příběhy kultivovanější formou. Zajímá nás příběh samotný, ne my v něm. Člověk po určité době zjistí, že příběhy jsou stále stejné, měníme se jenom my. Pohádka o Petruškovi vyprávěná dítěti během holocaustu v Osvětimi má úplně jiný rozměr než dnes, kdy si z ní jeden udělá legraci, jiný se naopak sentimentálně vrátí někam, kam by se už jinak nedostal. Záleží na věku, na způsobu zpracování, na každém jednotlivci. Příběh ale zůstává stejný. A my chceme Petrušku hrát po svém, ale tak, aby příběh komunikoval s dnešním divákem. A to i s takovým, který na nás dosud nechodil.

Patříte do okruhu nezávislých tvůrců. Je pro vás svoboda a nezávislost důležitá?

Každý je na něčem závislý. Někdo nám říká, že jsme finančně nezávislí, někdo nás označuje za avantgardní, jiný za svobodné umělce, ale já to moc nemám rád.

Přesto existujete a tvoříte - na naše poměry - dost nezávislým způsobem.

Nikdy jsme nebyli dotovaní kontinuálně. Hlavní město Praha nám přispívá na jednotlivé projekty. Výhoda je, že na nás neklade nároky typu "dostáváš každý rok peníze, tak tvoř a vykazuj výsledky". Takhle na zakázku snad mohl pracovat Bach, protože byl génius. Nejsem si jist, jestli by to fungovalo u nás. Nelze nám říct, zahraj Hamleta nebo Dobrou píseň.

Petruškou i touto přehlídkou vstupujete na "klasická" divadelní prkna, kterým jste se dříve vyhýbali. Co to pro vás znamená?

Nic zásadního. Divadlo je jenom jedno. Jeden hraje a druhý se na to dívá. A pro oba je to proces, jak nahlížet na tento svět. Po čase nás začala zajímat i jiná témata a formy než dosud. Chtěli jsme zkusit, jestli dokážeme používat prostředky, proti nimž jsme dřív brojili. Na začátku TNF bylo naše sdělení v maximální razanci a vervě, v riskování na zkouškách i během produkce, v extrémních výkonech. Teď vidím, že to jde i jinak. Objevuju a zkouším i výrazy, které jsou možná pro někoho přijatelnější, pochopitelnější, pro jiného třeba ne. To je jeho věc. Jde o realizaci touhy si tento druh práce vyzkoušet.

Jak vidíte budoucnost TNF?

Mám dojem, že se pohybujeme v určitém životním i uměleckém proudu a je třeba víc vnímat ten proud než mít představu, kam bychom chtěli dojet. Prostě jsme si vybrali řeku a po té plujeme až do oceánu. Nemá smysl hledat jinou, ani pro ni za každou cenu prorážet nová koryta. Ta vznikají sama. Stále víc nás oslovuje vážná hudba. Nadále chceme vyprávět příběhy, ale daleko víc nám jde o jejich existenciální přesahy. A právě takový přístup cítíme v klasické hudbě. Nejvíc nás teď přitahuje Bach a jeho pašije...