Trvalo čtrnáct let, než se kytarista Radim Hladík rozhodl vdechnout jí nový život. Obklopil se mladými muzikanty, pobral perly ze starého repertoáru a loni vyrazil na klubová pódia. Úspěšně. Blue Effect je momentálně respektovanou atrakcí letních festivalů.

Jaká je atmosféra v kapele, v níž se sešel pamětník s mladíčky, kteří v době vzniku Blue Effectu nebyli na světě?

Jsme v pohodě a jsme pořádně rozjetí. Máme před sebou obrovskou motivaci psát nové skladby. Vždyť kvůli tomu kapela vlastně vznikla. Máme představu, pro koho skládat, a tak věřím, že se to povede.

Pro koho?

V první řadě pro sebe, pro muzikanty, kteří v sestavě jsou. Budeme také skládat pro dva rovnocenné zpěváky, takže v textech budou vlastně takové dialogy.

Supraphon vydal loni vzpomínkové album v edici Síň slávy. Kdy hodláte vydat novou desku?

Nechceme ji uspěchat, protože je jasné, že já už moc desek nenatočím. Navíc nechci opouštět staré věci, které hrajeme. A nahrávat je na nové album nemá smysl. Mám teď v plánu vydat především koncertní DVD a hledám gramofirmu, která by do toho šla. Když se na nás usměje štěstí, mohlo by se to do konce roku podařit. Potom budeme mít čistý stůl.

Chodí na vás pouze pamětníci starého Blue Effectu?

Když někde hrajeme poprvé, přijdou pamětníci té první sestavy ze sedmdesátých let se svými dětmi. Když přijedeme podruhé, chodí většinou už jenom ty děti. Pro mě je to naprosto šílená satisfakce. Pod pódiem vidím osmnácti, dvacetileté lidi.