Žil v literatuře, kromě knih nic nevlastnil, ale byl opakem literáta. Nikdy neměl svůj byt - jen u Staroměstského náměstí šerou komoru, které se v hantýrce OPBH říkalo poeticky přístřeší -rád pobýval po vinárnách, ale nebyl bohém, pokud v tom slově slyšíte bujarost, kumpánství, nezodpovědnost. Společnost ho vlastně obtěžovala, mluvky nesnášel a uměl je drsně od stolu vykázat: Jak hluboko umí zasáhnout povrchnost!, zapsal si.

A: vykostěná samota, zapsal si. Jenže samota zvláštně přitahuje a svádí k důvěrnosti, proto byl tolik obkružován (nejen ženami), a třebaže si ho Praha přisvojila, zůstával srdcem a pamětí v rodných Pardubicích - až do tak absurdních zákrut, že vítězství či prohra hokejového mužstva "perníkářů" byla na víc než pouhý den barometrem jeho citového rozpoložení, což přátelé dobře věděli.

Ale bylo těch skutečných přátel jen pár: básníci Jiří Pištora a Jiří Gruša (z Pardubic), kritik Jan Lopatka (od Vimperka) a jediný Pražák, překladatel Jaroslav Kořán. A nikoli mimochodem: dva z nich ukončili svůj život z vlastního rozhodnutí, on pak pomalou vědomou sebedestrukcí - pod tíhou paměti.

Neboť paměť byla příkazem z jeho osobního desatera nejdůležitější. Paměť dávala významnému signatáři Charty sílu vydržet dvacet let strádání a policejní šikany a dovedla ho k zodpovědnosti ke slovu a zatvrzelé noblese až do posledních dnů života.

Petr Kabeš nežil a nepsal lehce. Slova byla pro něho těžítka. Proto se pokoušel zachytit dějiny jedné (jakékoli) věty, především v tom dvacetiletí, kdy tady vládl panovník Blábol, jenž spláchl paměť i dějiny. Blábol, který se stává životem. Život, který se stává blábolem, napsal si do roky a roky (1964-2001) jako krápník zvolna narůstající knihy záznamů, citací a maxim Těžítka, ta těžítka.

Promyslet všechno od a do zet: např. od agónie po začátek, slíbil si básník a slib dodržel.