Přímo proti benátské Academii s díly Tiziana, Veronese a Tintoretta umístil turecký umělec Hussein Chalayan výtvarně pojatý billboard, na němž mladík s prstem na ústech připomíná, že i moderní umění má svoje velká tajemství. Expozice v národních pavilónech jako by tomu dávaly i za pravdu. Poselství mnohých zůstávalo pro obyčejné diváky tradičně nejasné a občas i těžko rozšifrovatelné.

Stojka před Rubensem

K míře obecné nesrozumitelnosti přispěla i společná expozice v československém pavilónu Stana Filka, Borise Ondreičky a Jána Mančušky, kde se hlavním motivem staly stovky kovových kuliček rozházených po podlaze. Expozice za dva milióny slovenských korun pobavila zejména děti. Pro dospělé tu byly filozofickosociologickoumělecké pojmy dekorativně rozmístěné na průhledných panelech.

V německé expozici přivítali udivené diváky roztančení hlídači, kteří tu poletovali jako motýlkové a zpěvavým hlasem opakovali větu: "This is so contemporary." Zaujali víc než vystavené artefakty. Švýcaři zas překvapili diváky videem Shahryara Nashata, který pečlivě zachytil, jak do pařížského Muzea Louvre vejde statný mladík, chvíli se porozhlédne po Rubensových obrazech, poté se svleče do půl těla a v červených teplákách udělá v sále parádní stojku.

Kdo umí, umí, ale Rubens toho z výtvarného hlediska předvedl přece jen víc. Naštěstí máme i teoretiky, kteří jistě pohotově objasní, že něco podobného - viděno pochopitelně v uměleckém kontextu - je vlastně úžasné, takže renomé je zachráněno.

Švýcaři však nabídli i jinou alternativu. Stala se jí projekce dvaačtyřicetileté Pipilotti Ristové, která v benátském chrámu San Stäe na Velkém kanálu představila svoji barevnou i barvitou vizi nebeského ráje, což stojí za návštěvu.

Sázka na jistotu

Leckteří národní kurátoři sáhli po prověřených hodnotách nebo po tradičním řemeslu. Expozice Velké Británie byla celá zasvěcena billboardově pojatým dílům autorské dvojice Gilbert a George, kteří spolu v Londýně začínali před pětatřiceti lety. Také Amerika vsadila na klasika Edwarda Ruscha, jehož obrazy, v podstatě zastupující modernismus v jeho akademické fázi, zaplnily celý pavilón.

V australské expozici řezbář Ricky Swallow dokazuje, že dovede úplné zázraky: vytvořil stůl i se zmuchlaným ubrusem a pokryl ho zátiším z ryb a ústřic, které svou dokonalostí připomíná holandské mistry 17. století. Ale stačí pouhá technická bravurnost k vyvolání imaginace?

Jan van Eyck kdysi dávno dokázal věrně imitovat realitu, ale jeho umění mělo i fantazii a mystiku, což šikovnému Swallowovi chybí.

Poměrně úspěšnou tvůrčí pomůckou se na letošním bienále stal vítr. Ruský pavilón nabídl procházku obrovskou ventilací a když se agregát rozběhl naplno, dalo to docela práci, aby zvědavý návštěvník nebyl odfouknut. Usměrněný proud vzduchu zapojila do své instalace i dvaašedesátiletá Francouzka Annette Messagerová. A bez nadsázky dosáhla skvělého účinku: vzdouvající se saténová látka vytvářela obrazce rokokové rafinovanosti i až "lynchovské" tajemnosti.

Mezi videosnímky zaznamenal letos rekord Polák Artur Zmijewski -jeho film o zle a humanismu ve vězeňství mohl nekonečnou délkou už téměř konkurovat celovečerním projekcím. Víc takových počinů a netřeba v Benátkách organizovat filmový festival.

Mezinárodní expozici připravily letos dvě španělské teoretičky umění. María de Corral v italském pavilónu nabídla bilanci s velkými hvězdami minulého století, jako jsou například Francis Bacon, Philip Guston, Juan Muńoz, Barbara Krugerová, Tomas Ruff, Agnes Martinová, Antoni Tápiese, Jenny Holzerová nebo Bruce Nauman.

Z Čechů nikdo

Rosa Martínez pojala přehlídku v benátském Arzenálu téměř jako manifestaci feminismu. Otevírá ji obrovský lustr Joany Vasconcelos, sestavený nikoli ze skla, ale z dámských tamponů v úctyhodném množství 14 tisíc kusů.

K atrakcím patří vteřinové grotesky ruské skupiny Blue Noses (staly se hvězdou i letošního Moskevského výtvarného bienále) a zaujal i úžasný design mimozemského UFO od Mariko Mori nebo fotografie Cristiny Garcíi Rodero, ukazující různé společenské rituály v současném světě. Z Čechů se do mezinárodní expozice nedostal nikdo - jako už tradičně.

Suma sumarum: současné umění čeká stále na svého Giotta, který by spustil novou renesanci. Na Benátském bienále letos nebyl. Takže možná za dva roky?

Benátské bienále

Otevřeno je do 6. listopadu každý den od 10 do 18 hodin, v pondělí je ale zavřeno výstaviště v Giardini a v úterý Arsenál. Plné vstupné stojí 15 euro a pro studenty 8 euro.