Nezměněnou poetiku jeho příběhů charakterizuje věnovaní, v němž myslel na posádku člunu, s níž se snažil před lety pokořit Červený mlýn, a zejména "na bezejmenné muže, kteří nám tenkrát hodili lano".

Celé vyprávění rámuje vypravěčova obava, že se mu nepodaří zjistit, v které porodnici, ale hlavně v kolik hodin se vůbec narodil, aby si mohl dát sestavit "pitomý horoskop". Bez znalosti data a hodiny narození to nejde, navíc věc komplikuje čára života. "Chtěl jsem si ji protáhnout. Nožíkem, rybičkou," zamumlá směrem k věštkyni. Matky se na přesný termín narození už zeptat nemůže, tak slíbí, že osloví otce, s kterým se má zanedlouho vidět...

Postavy zůstaly stejné, časy se však změnily

Připomeňme, že v Opilých banánech vystupovali kromě vypravěčových kamarádů i matka a otčím, roztomilý alkoholik Béďa (pokud ovšem může být alkoholik roztomilý), sochař snažící se s kolegou získat zakázku na sochu maršála Rybalka, jehož tankisté vstoupili 9. května 1945 do Prahy. Béďa se politicky neangažoval, jelikož nenáviděl komunisty, a - jak Šabach píše - čím víc je nenáviděl, tím víc chlastal, a aby na ten chlast měl, musel dělat strašidelný věci.

Šel čas a kamarádi dospěli. Šabach se rozhodl jít v ději s nimi dál: Břečka je nyní JUDr. Břečka (s manželkou Monikou), hluchoněmý Víťa si vzal hluchoněmou Terezu a mají spolu Terezku a Vítka, kteří ale hluchoněmí nejsou, a urostlý, pěkný Jirka Ptáčník dělá v nějaké bezpečnostní agentuře. V hospodě nejde pro slovo ani pro ránu daleko, v duši má ale skrytý sen točit na Barrandově s hvězdou, jistým Chuckem Weissmanem.

Krize středního věku

Není nic krásnějšího, než když vyrazíte na "vejlet", říká Šabachův vypravěč, možná jedině plánování takového "vejletu", dodává. "Nejsme špatný chlapi, akorát že trochu vyjetý," připojuje se JUDr. Břečka. A Šabach pak sleduje přípravy i průběh výpravy stárnoucích sice, ale přesto ještě mužů v plné síle. Mají ale už na co vzpomínat. Autor vypráví jednu historku za druhou, vzpomíná na dětství svých hrdinů, občas si vzpomene na dobu, kdy žil s Danielou (o níž v Opilých banánech snil a usiloval o ni), a zase se dostane do současnosti, kdy uvidí další humornou scénu nebo se mu vybaví veselá historka.

Je konec června a na řece je poměrně rušno, alespoň podle lodí, které naše hrdiny míjejí. Osazenstvo znají většinou už z hospody a tak jen vlídně kynou na informaci, že z brežnického mostu je možné zkusit bungee jumping. Když se během přestávky v plavbě hraje fotbal, dostane vypravěč samozřejmě pumelici přímo do nosu. "Už ti není, hochu, dvacet," říká mu Ptáčník a všichni se jdou podívat, jestli je už pivo pořádně vychlazené.

Mistr humorného detailu

Pro Šabacha je to příležitost, jak se znovu vrátit do dětství, kdy hráli fotbal každou chvíli a jistý Šatava si dal v jednom zápase čtyři vlastence. Byla to taková ostuda, že se i s rodiči rozhodl odstěhovat, on nakonec až do Austrálie, kde dělal boty jménem Shatawa. A šel si po práci sednout do oblíbeného baru a vyprávět svoje historky, když vstal v rohu cizinec a zvolal: "Šatava. Ty seš Šatava! Čtyři vlastňáky v jediným zápase!" A Shatawa si pomalu balil kufry, a říkal si: "Ale kam teď, do prdele?"

Šabach v nové knize potvrzuje, že je mistrem humorného detailu a laskavosti. Kdo by čekal sevřený příběh s hlavním motivem, bude zklamán, kdo se bude chtít začíst do literární podoby vlídných katastrof, které potkávají každého, bude potěšen. I citované drobnosti dokládají, že autor dosáhl mistrovství králů českého literárního humoru, což nakonec oceňují čtenáři svým trvalým zájmem.

Petr Šabach: Čtyři muži na vodě, aneb Opilé banány se vracejí, Paseka, 175 stran